Článek
Upřímně, není na světe asi nic úžasnějšího než vědomí, že nás někdo jiný hluboce miluje.
Ale co se stane, když je ten oheň v něčím srdci rozdmýchán s vědomím, že s nimi nemáme v úmyslu vůbec zůstat? Co se stane, když ruleta s city druhého člověka byla jen ruleta? Jen hra, která nám měla zvednout sebevědomí a pomoci nám cítit se dobře sami se s sebou?
Lidská láska, ta skutečná, není hra. Navzdory faktu, že se k ní až příliš mnoho lidí jako ke hře chová. Koneckonců je nepopiratelně vzrušující cítit, že „nejsme sami“. Zprávy, které nám třeba hned po ránu rozsvítí telefon. Rozzářená tvář, která nás vítá, když vstupujeme do místnosti. Tichá zranitelnost, kterou ten druhý projeví, když nám svěřuje své nejniternější pocity a s nimi i své srdce. To poslední, zejména u mužů, může být považováno za projev hluboké lásky, protože muži jsou už od mládí vedeni k tomu být navenek hybridem mezi betonovou zdí a nezlomnou tyčí. „Kluci přece nepláčou!“
Je více než příjemné být chtěný.
Vztahová psychologie vysvětlující princip, jak (se do) někoho „zamilovat“, je v principu poměrně jednoduchá. V prvé řadě jsou lidé více než často velmi osamělí. I když jsou ve vztahu! V druhé řadě lidé reagují na uznání, emocionální intimitu a pozornost věnovanou jen jim samotným. Povrchní flirtování je ten nejmenší problém. Hluboké rozhovory, laskavý fyzický dotek a možná i nečekané okamžiky zranitelnosti. To vše podněcuje připoutanost. Na internetu dnes existuje nekonečné množství návodů podrobně popisujících psychologické triky, jak vyvolat v druhých zamilovanost do vlastní osoby. Počínaje zrcadlením řeči těla toho druhého až po vytvoření „umělého“ nedostatku naší přítomnosti odtažením se jen natolik, aby se za námi ten druhý hnal.
Naštěstí touha ještě není láska a manipulace ještě není vztah.
Skutečná škoda nastává teprve v okamžiku, když se tyto taktiky zneužijí. Když jsou použity proti někomu, koho ve skutečnosti vlastně nechceme. Třeba jen proto, že můžeme nebo „to“ chceme vyzkoušet. Když k nám někoho připoutají, nechají ho věřit ve společnou budoucnost, jen aby pak následovalo ghostování, vágní výmluvy typu „nejsem připravený/á na vztah“ nebo ještě hůř, bezdůvodné přehlížení.
Skutečná hluboká láska zakořeněná ve vzájemném respektu a potřebě sdílet svoji duši s tou druhou duší se nerozplyne jen tak z rozmaru.
Když „vylákáme“ hluboké emoce z někoho, kdo do nás upřímně investuje své city, abychom pak odešli v okamžiku, kdy se jeho city upevní, nenecháváme jej jen se zlomeným srdcem. Učíme ho nedůvěře a opatrnosti. Téměř v každém z nás někde uvnitř sídlí onen ostražitý duch minulých vztahů (mnohdy noční můra), který váhá s opětovným otevřením se někomu druhému. Duch, který zpochybňuje laskavost u dalšího člověka, se kterým se setkává. A přesto, jako chobotnička, opatrně svými chapadélky zkoušíme znovu a znovu dotknout se, protože cítit teplo lidského doteku a lásky je svatým grálem pro nás všechny.
Emoční rány zanechávají jizvy. Čím starší a čím rozsáhlejší, tím jsou hlubší.
Někteří odborníci tvrdí: „Lidé sami jsou zodpovědní za své vlastní pocity.“ Nikdo z nás přece nemůže být zodpovědný za to, co cítí někdo druhý! Skutečně však nemůžeme až tak moc ovlivnit, jestli k nám někdo pocítí náklonnost? Je opravdu láska, ať už jakákoliv, jen náhodným letmým citem nad kterým nemáme vůbec žádnou moc?
Nemyslím si. To, jak působíme na druhé lidi, je zcela v naší moci a zcela pod naší kontrolou. Ovšem to, na čem skutečně záleží, je úmysl. Pokud totiž vědomě ovšem bez záměru také milovat rozdmycháváme plameny zamilovanými pohledy, láskyplnými dotyky, šeptáním slibů „co kdyby“ či třeba rozhovory o cestách, které ale nikdy nepodnikneme, upřednostňujeme ego před etikou. Psychologické tango dvou duší, kdy si někoho citově přitahujeme k sobě a zároveň ho držíme na délku paže, bude skvěle vypadat maximálně tak na parketu.
Ne nadarmo se říkalo, že ta nejsilnější kouzla jsou kouzla lásky a není radno si s nimi nikdy zahrávat.
Kromě morálky zde totiž hraje roli nejen ego, ale i závislost.
Připoutávání druhých, aby vyplňovali emocionální prázdnotu, kterou cítíme uvnitř, je vysoce návykové. Více než nikotin, drogy nebo alkohol. Nával touhy po tom být žádaný, zbožňovaný či milovaný působí díky hormonům jako jsou oxytocin, dopamin a norepinefrin na náš mozek a zejména na naše centrum odměňovaní. Čím více, tím lépe!
Najednou zapomínáme, že jsme v dětství nebyli oblíbení, že nás třeba rodiče přehlíželi, že s námi nikdo nechtěl chodit na rande, že jsme v tanečních proseděli celou dobu v předsálí. Zranitelnost děsí, a ta osobní, kterou cítíme uvnitř, ještě více. Je tedy mnohem snazší udržet si kontrolu. Stát se tím prvním, kdo odejde a kdo ovládá „celý“ vztah. Stát se nedosažitelnou cenou. Ale komodifikace citové náklonnosti a lásky narušuje naši vlastní schopnost skutečného spojení. Nakonec se nám může snadno stát, že skončíme osamělí, obklopeni obdivovateli, ale neschopní vzájemné blízkosti. Třeba jako překrásná JLo. „Chtěná všemi, milovaná nikým.“
Láska, opravdová hluboká láska, vyžaduje reciprocitu.
Jistě, ne každá jiskra se nezbytně nutně stane trvalým plamenem, ale slušnost v lásce vyžaduje transparentnost. Pokud si tedy nejsme absolutně jistí, že chceme někoho chytit do své náruče, nelákejme ho k volnému pádu. Nehrajme hloupé hry. Lidská srdce se dokáží rozbít snadněji než nejkřehčí porcelán.
Buďme raději těmi, kdo buď milují naplno (protože mohou či chtějí) a nebo ustoupí do pozadí dříve, že ten druhý skočí po hlavě do propasti.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
