Článek
Ptáte se, co u všech ďasů mohou mít společného ženy a psi?
Podle odborníků je to doba, kdy obě skupiny ztratily svoji svobodu. Odhaduje se totiž, že k domestikaci psů došlo zhruba před 12000 lety a shodou okolností je to i stejně dlouho, kdy dle historiků došlo k domestikaci žen. Pardon k přechodu na patriarchát!
Nicméně proč o tom mluvím.
Po dlouhá tisíciletí byly vždy vztahy mezi muži a ženami vnímány pouze a jen transakční a investiční optikou. Co může jeden muž či tlupa (rodinný klan) nabídnout druhému výměnou za bezpečí, status, hmotné statky či přežití? Ve světle této optiky byly ženy, tedy společný majetek tlupy a záruka jejího přežití, často hodnoceny pouze na základě svého mládí (čím mladší a samozřejmě reprodukce schopná, tím lepší), reprodukčního potenciálu (viz opět předchozí bod), domácích dovedností nebo poddajnosti. Muži oproti tomu byli posuzováni podle své schopnosti se postarat, rozhodnout, bránit a pohlídat si / ochránit svoji samici před ostatními (jako prevence výchovy kukaček).
Ovšem časy se naštěstí změnily. S větší autonomií žen, s jejich finanční nezávislostí a sociální svobodou mají nyní ženy konečně zpět v rukou nejen svobodu volby, ale i moc položit si při výběru partnera, či v případě pochybností o dalším setrvání ve vztahu, skutečně klíčovou otázku: „Co mi tento člověk skutečně přináší do života nad rámec materiálních nebo jinak nedůležitých hodnot? Jaká je jeho přidaná hodnota pro můj život?“
Myšlenka, že hodnota ženy s věkem klesá, zatímco hodnota muže exponenciálně roste, je nejen zastaralým pozůstatkem patriarchálního podmiňování, ale bohužel zdá se i jediná munice v současnosti používaná zejména muži v rámci manosféry. Stejně tak jako poněkud omezená představa, že loajalita je jednosměrná ulice, ve které musí ženy svoji hodnotu dokazovat a uchovávat, zatímco muži „drží v rukou akcie“ dokud náhodou nenarazí na nějakou lepší nabídku.
Nicméně tato představa není jen nechutně cynická, ale hlavně zásadně chybná!
Už proto, že se vztahy by se nikdy nemělo zacházet jako s akciovými portfolii.
Dnes ženy konečně znovu získávají kontrolu nad svými rozhodnutími a svojí svobodou. Takže pokud už reprodukce není cílem (ať už proto, že je tato kapitola neotevřená, „již“ uzavřena, nebo byla ošetřena klinicky), pak skutečná otázka nezbytně nutně musí znít: Obohacuje tento člověk mou existenci? A ne, nemluvím zde o značkových kabelkách, autech, luxusních dovolených či letních vilách v Toskánsku.
Skutečná přidaná hodnota partnera skutečně spočívá v nehmotných, ale neocenitelných aspektech. Něco jako se o tom zmiňuje Michal Malátný a Chinasky ve své písničce Zadarmo.
Jsou věci který, miláčku, nenajdeš v žádným letáčku.
Prostě se jednou ráno probudíš a uvidíš věci, který nekoupíš.
Ne, nejsem tady, abych přednášel, já tyhle kecy vždycky nesnášel,
vono se neříká nadarmo, že ty nejlepší věci jsou zadarmo…
Chápu, někteří muži dnes mají pocit, že jim ženská energie, po tisíciletích co ji vlastnili, ovládali, rozhodovali o ní a zacházeli s ní jako s majetkem, tak trochu „podtrhla“ nohy a začala se autonomně rozhodovat sama.
Manosféra velice ráda káže o „cenných mužích“, tedy mužích s vysokou společenskou hodnotou. (Proč se mi jen do hlavy vkrádá období inkvizice a hřmící kněz v popředí kostelní lodě?) Obvykle (ale ne vždy) jsou tito muži definováni bohatstvím, postavením a dominancí. A ještě něčím. Hodnotí všechny ženy jen jako kus masa podle ultra přísných kritérií: umí ďábelsky dobře líbat a milovat se, ale nesmí mít žádný předchozí vztah s mužem (ergo panna), je velice chytrá, ale nesmí toužit po kariéře, ani se projevovat, je mladá a krásná, ale nesmí si toho být vědoma… Mohla bych s těmi nemožnými ptákovinami pokračovat do nekonečna.
Ale mají také tito „cenní muži“ skutečně cenné chování? Muž se společensky „hezkým“ platem, který ale na svou partnerku tak řečeno „prdí“ není cenný! Je to nula. Naopak muž, který možná sice neřídí nejnovější auto, ale chová se ke své partnerce s galantností, laskavostí, respektem a nadšením, má mnohem vyšší hodnotu.
Ženy si tuto pravdu čím dál více uvědomují. Na místo aby se tedy ptaly: „Kolik toho může dát?“, se začínají ptát: „Jak se s tímto člověkem po boku cítím?“
To je revoluční posun.
Ovšem to skutečně nejdůležitější je fakt, že výše zmíněnou svobodu ve vztazích nezískaly s opuštěním patriarchátu pouze ženy. Naopak. Svobodu díky emancipaci žen získali i muži.
Zdá se vám to přitažené za vlasy? Myslíte, že nikoliv, že je snad moje logika na hlavu postavená?
Pojďme se tedy na celou situaci podívat optikou rodinných vztahů. 12000 let byli muži/tlupy/klany oněmi samo-prohlášenými rodiči, kteří se ženami zacházeli jako s malými dětmi. Rozhodovali o nich, manipulovali s nimi, vyžadovali po nich, aby se držely rodinného krbu a poslouchaly jako malé děti. Až se jednoho dne ženy, stejně jako puberťáci, začaly bránit a osamostatňovat se.
Kdo kdy měl co do činění s pubertálním jedincem velmi dobře ví, o čem je zde řeč. To malé, dnes už velké, poslušné dítě na svého rodiče vesměs kašle (v tom lepším případě).
Chytrý rodič je za to rád. Ví, že se jeho potomek snaží postavit na své vlastní nohy a on, povinnostmi doposud svázaný rodič, bude opět po letech volný a svobodný. Konečně bude moci jít bez hledání někoho na hlídání do kina, odjet na dovolenou jen ve dvou, či jen tak se zase začít věnovat sám sobě, své partnerce či partnerovi a vůbec si užívat zbývajících cca 40 let života. Protože dětmi (ani vnoučaty) opravdu život nekončí!
Omluvám se, ale nemluvím zde o jedincích, kteří svoji sebehodnotu spojili pouze s faktem, že jsou matkou či otcem a nedokázali nikdy přestřihnout pupeční šňůru. To pak nejsou bratrské a sesterské „lodě“, které spolupracují, nýbrž adepti na vedení mama/tatahotelů.
A stejně tak jako získá rodič zpět svoji svobodu, když dítě konečně doroste, získali zpět svobodu i muži, když bylo konečně dovoleno i ženám vyrůst.
Jednou z největších výsad moderního randění je možnost opustit vztahy, které nám již neslouží. Takže pokud se tedy ocitneme v situaci, kdy si uvědomíme, že nám partner či partnerka žádnou přidanou hodnotu do života nepřináší, nýbrž jen naši životní energii odebírá, brzdí náš další růst či nám dokonce dává pocit, že jsme nedůležití, máme plné právo odejít. Bez pocitů viny. Žádný společenský tlak, žádná zastaralá povinnost „učiň se malým, nenápadným a postarej se, aby to přece jen nějak fungovalo“.
Nejde o zlobu ani pomstu. Jde o sebezáchovu. Život je příliš krátký na to, abychom ho promrhali na lidi a s lidmi, kteří si nás vůbec neváží. Všichni si totiž zasloužíme víc než jen to nejnutnější minimum!!!
1. Respekt
Respektuje tento člověk naše hranice, názory a autonomii? Nebo nenápadně (či snad i otevřeně) ignoruje naše potřeby?
2. Péče
Je k nám pozorný? Uvaří třeba čaj, když jsme ve stresu, nebo naslouchá bez odsuzování?
3. Obdiv
Vidí a oceňuje nás takové, jací jsme?
4. Radost a smích
Lidé si svůj život poměrně často dělají těžký (jako by nebyl těžký sám o sobě). Dává nám tento člověk dar smíchu?
5. Emoční podpora
Stojí při nás během životních výzev nebo se stáhne vždy, když se věci zkomplikují?
6. Intelektuální stimulace
Vzbuzuje v nás zvědavost, nabízí výzvy nebo nové perspektivy?
7. Fyzická náklonnost
Alfa a omega vztahů. Tedy nejen sex, ale HLAVNĚ drobné doteky – držení za ruku, spontánní či letmé objetí, uklidňující stisk, pohlazení…
Tyto maličkosti nejsou jen „příjemné“. Jsou naprostým a nezbytným základem naplňujícího partnerství či manželství.
Dobrý partner by měl náš život pozvednout, obohatit a zkrásnět. Neměl by v něm jen zabírat místo. Měl by nás inspirovat, utěšovat a rozjasňovat každodenní okamžiky. Stejně tak jako bychom to měli pro něj či pro ni dělat i my sami.
Pokud ovšem někdo smysluplně nepřispívá, pak stejně jako staré rozpadlé křeslo po prababičce jen zabírá místo v našem životě. Místo, které by naopak mohl zaplnit někdo jiný. Někdo, kdo onu přidanou hodnotu do našeho života přinese.
Až tedy příště budete hodnotit vztah, ať už ten „starý“ či ten nový, zeptejte se sami sebe: Co tento člověk do mého života skutečně přináší? Jaká je jeho přidaná hodnota?
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
