Článek
Jeden z mnoha úžasných lidí, u kterých mám to štěstí, že jsou součástí mého života, mne nedávno zcela překvapil slovy: „Řekl jsem ti po několika setkáních o sobě více, než své vlastní ženě za více než 30 let společného manželství!“ Tenhle skvělý, silný, úspěšný muž nesundává svoji „černou kápi“ ani doma, když si potřebuje odpočinout!
Kdy tedy odpočívá? Kdy je skutečně sám sebou? Jednou za týden na 60/120 minut?
Pokud vás váš partner či partnerka vidí vždy jen v plášti superhrdinů, co se stane, až si ho budete muset či jen chtít sundat? Co se stane, až se z některé z bitev vrátíte jako Batman po duelu se Supermanem?
Jedním z nejhlubších poznání v jakémkoli mezilidském vztahu je schopnost rozpoznat rozdíl mezi tím, kým se sami promítáme navenek, a kým skutečně jsme pod povrchem. Koho vlastně náš partner či partnerka doopravdy vidí? Všehoschopného, neotřesitelného superhrdinu, nebo zranitelnou, nedokonalou ovšem hluboce lidskou verzi nás samotných. Verzi, která existuje jen když dovolíme, aby spadla naše nasazená maska?
Ale abychom nemluvili jen o mužích.
Jeden z hlavních důvodů proč přátelsky skončil můj vlastní dlouhodobý vztah byla skutečnost, že můj partner celé roky ve mne viděl pouze silnou a nezlomnou „Wonder Woman“. Pravdou však bylo, že pod vším tím brněním vystaveným navenek celému světu jsem byla jen obyčejná „Diana Prince“. Zjizvená, vyčerpaná, křehká a toužící po něze, péči i ochraně. Jak mi někdo trefně řekl: takové malé kotě předstírající, že je velký lev. Tato rozplocenost osobnosti, kdy byla navenek uznávána pouze superhrdinka, zatímco křehká žena uvnitř byla zcela ignorována, postupně vytvořila emocionální odstup, který byl nakonec skutečným důvodem rozpadu našeho vztahu.
Koneckonců myslím, že jsme to asi zažili všichni. Promítali jsme okolnímu světu sílu, nezranitelnost a superschopnosti a skrývali utržené rány, jizvy a vlastní „smrtelnost“. Věřili jsme, že se to od nás totiž očekává, popř. je to nezbytné k přežití. A možná tomu tak i bylo.
Někde na své tisícileté životní pouti absorbovaly moderní vztahy totiž ještě něco navíc. Toxické magnifikátory. Od počátečního „Kluci přece nepláčou“ až po současné „Chtěly jste nezávislost, tak si to všechno zvládněte samy.“
Ovšem navzdory představám nezralého toxického feminismu i jedovaté manosféry, jestliže jako žena bojujete s celým světem, protože přece jste stejně dobrá jako kdejaký muž (ne-li lepší), tak už vám doma nezbývají vůbec žádné síly. Jestliže jako muž musíte nosit svoji superhrdinskou kápi i v bezpečí své netopýří jeskyně, tak už vám na bitvy s celým světem nezbývají síly. Pro obě pohlaví je pak výsledkem buď nemoc nebo samota (ať už ta toxická a zlostně kopající kolem sebe či uzavřená a naplněná depresí nebo virtuálním světem). Poměrně často je to ale spíše právě nemoc. Mnohdy i ta, která nevyhnutelně nutně končí zrychlenou expirací osobnosti.
Společnost, stejně jako u superhrdinů, odměňuje jen nezranitelnost. Nejen u mužů („chlapci nepláčou“), ale v současnosti paradoxně i u žen („Jsi silná nezávislá žena, takže nikdy neukazuj slabost a nic po nikom nechtěj. Všechno si zaplať sama, vydělej si na sebe sama, postarej se o sebe sama.“). Stali jsme se superhrdiny v maskování zranitelnosti. Bojíme se, že projevit emoce, slabost, vyčerpání, strach nebo smutek z nás udělá „žádostivé nuzáky“ nebo „příliš závislé a potřebné“. Bojíme se, že naše křehkost z nás udělá zoufalce žebrající o cokoli. Koneckonců, svět je přece ochoten dát jen tam, kde už hodně je. Dává jen těm, kteří se zdají mít už všechno a nic dalšího nepotřebují. Ukázat slabost znamená být padlým hrdinou nebo hrdinkou. Pokořeným Batmanem po zápasu se Supermanem. Žebrákem neschopným postarat se sám o sebe.
Nicméně opravdová intimita vyžaduje skutečně vidět a být viděn. Opravdový vztah musí jít až za hranice samotného milostného aktu, povrchního vztahu či každodenních záležitostí.
Kdy si tedy budeme moci svoji kápi konečně sundat a odložit náš superoblek do skříně?
Superman ztělesňuje absolutní sílu. Bez ohledu na to, zda má na sobě plášť nebo je v převleku za Clarka Kenta. Ale většina z nás? Jsme spíše jako Batman. Navenek nezlomní, kontrolovaní a zdánlivě nepokořitelní. Nezastavitelní ochránci Gotham City. Uvnitř nás však existuje někdo jiný. Jiná verze nás. Ta, která se stále ještě hojí ze starých ran utržených v dětství, dospívání i v dospělosti. A tato naše verze zoufale touží po někom, kdo by jí řekl: „Dnes večer nemusíš bojovat sám, vlastně, dnes večer nemusíš bojovat vůbec. Polož si hlavu ke mně na klín a povídej, jsem tu pro tebe a poslouchám tě…“
Totéž platí pro ženu či ženy. Pro superhrdinské Černé Vdovy brázdící nejen komiksové stránky Marvel světa. Na jednu stranu bezkonkurenční ve svých dovednostech, na stranu druhou Natashy Romanoff, pronásledované bolestí, kterou jen zřídka ukazují vnějšímu světu.
Dynamika vztahů mezi muži i ženami se v posledních desítkách let drasticky změnila a kyvadlo, dříve vychýlené na stranu mužské dominance se dnes vychýlilo na stranu ženské nezávislosti. Bohužel zároveň s tím se ale někde poselství nesené kyvadlem překroutilo. Zatímco tedy ženy slyší, že by „neměly potřebovat útěchu a péči, jsou silné“, aby ve stejnou dobu osočovaly muže ze stereotypů (hospoda, pivo, žádná pomoc, spánek na gauči). Bojují mezitím muži se staronovými stereotypy typu „emocionální otevřenost je slabost“, aby ve stejnou dobu osočovali ženy, že jestliže chtěly nezávislost a rovnoprávnost, tak se vším všudy (navzdory tomu, že dítě porodit a nakojit stále nesvedou).
Výsledek? Společnost, která začala nelítostně obdivovat sílu, ale vyhýbá se jakékoliv podpoře jemnosti a zranitelnosti. Zdravé vztahy však nejsou postaveny na stoicismu. Jsou postaveny na „Vidím tě a podržím tě, když budeš unavený či unavená.“
Mezilidské a hlavně romantické vztahy skutečně vzkvétají jen za podmínky, že je vidět jak hrdina, tak i člověk ukrytý pod ním. Pokud je však přijímána pouze hrdinská fasáda, vkrádá se emocionální osamělost.
Projevit zranitelnost není známkou nedostatku síly či odvahy. Je to realita každodenního života. Naopak fantazii je milovat hrdinu. Realita, ale není jen milovat člověka schovaného pod maskou superhrdiny. Realita je dát svému superhrdinovy prostor, čas a příležitost masku v bezpečí domova sundat a stát se na chvíli Supermanem oslabeným Kryptonitem a tedy zcela bezmocným.
Síla totiž není jen odolnost; je to také důvěra nechat někoho vidět nás bez masky.
Pokud v nás totiž náš partner či partnerka rozpoznává pouze Batmana / Wonder Woman, ale nikoliv Bruce Waynea či Dianu Prince, je asi na místě začít se ptát sám či sama sebe: „Schovávám se, nebo mě přestal/a hledat?“ Nakonec se totiž i andělé unaví.
Když se někdo pravidelně dívá pod naše brnění superhrdiny či superhrdinky, neobdivuje jen naši sílu. Ctí naši lidskost. Opravdová láska totiž nefandí jen superhrdinům, ale stará se i o rány, které si domů přinesou.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
