Článek
Časy se mění. Co je však v poslední době více než zřejmé je, že pocit osobního štěstí a sebenaplnění se v současnosti stal skutečným středobodem našich životů.
Terapeuti, psychologové, rozvodoví právníci i influenceři na sociálních sítích, ti všichni opakovaně mluví o nesmírné důležitosti osobní spokojenosti a pocitu štěstí. Takže když třeba přijdete s tím, že váš vztah nefunguje, hned na vás zamíří s otázkou: Jste šťastní? Jsou všechny vaše potřeby naplněny? Pokud se ukáže, že odpověď zní „ne“ je vesměs nabízené řešení často velice jednoduché: Odejděte z toxických vztahů! Upřednostněte sebe a hledejte štěstí jinde. Včera bylo pozdě!
Ovšem, když se tak všichni dnes soustředíme na ten pocit vlastního naplnění, napadlo nás někdy se na moment zastavit a položit si otázku: Je můj partner či partnerka se mnou šťastný/šťastná? Dostává se jemu či jí v našem vztahu toho, co potřebuje?
Já vím, hříšná myšlenka, že!
Nicméně snad abych nejprve klarifikovala. Nehovořím zde o vztazích s lidmi, kteří jsou hluboce nešťastní sami se sebou. Nikdy nikdo nebyl, nebude a ani nemůže být ve vztahu skutečně šťastný, pokud není šťastný (spokojený) sám se sebou.
Štěstí začíná uvnitř každého z nás!!!
Rovněž zde nehovořím a jakýchkoliv abusivních vztazích. To je úplně jiná liga.
Mluvím zde o obyčejných lidech, kteří od svého vztahu očekávají jen tu přirozenou dávku každodenního lidského štěstí, radosti, péče a lásky. Tu, po které ve skrytu touží každý z oněch 8 miliard na této planetě.
Faktem ovšem zůstává, že lidská přirozenost poměrně často přichází doprovázená velkou dávkou sobectví. V naší honbě za osobní radostí někdy úplně přehlížíme emocionální potřeby lidí, kteří jsou nám nejblíže. Zejména našich partnerek, partnerů, manželek a manželů.
- Vždyť je o ni dobře postaráno, ta ženská má vše, co si může přát, je zaopatřená, jezdí na dovolené, nakoupím, chodím do práce...
- Vždyť má pokaždé navařeno, uklizeno, vypráno, o děti je postaráno, tak co ten chlap ještě více chce...
Co chce? Těžko říci, každý z nás je jiný a do hlavy si navzájem nevidíme. Je však nesporné, že jsme se v naší snaze o osobní štěstí v posledních desetiletích možná zapomněli zeptat, jestli i ti, co jsou nám nejblíže, se také cítí být šťastní s námi. Nebo se jen tiše smířili s tím co mají, zatímco se my sami honíme za svým vlastním štěstím?
Nezměnili se v poslední době naše vzájemné svatební sliby z „Dokud nás smrt nerozdělí“ na „Dokud můj osobní pocit štěstí nepomine“?
V žádné případě zde neříkám vraťme se překonaným modelům z minulosti a zkusme trpět co nejdéle. To opravdu nikoliv! Nicméně žádný extrém není dobrý a tak jako není dobré zbytečně trpět, tak také není dobré hned něco zahodit jen proto, že to není okamžitě či neustále dokonalé.
Moderní vztahy se zhusta odklonily od původní myšlenky „navždy“. Inu, na tom není nic špatného. Žijeme déle a všichni se měníme, tedy se nutně musí měnit i dynamika vztahů. Lze tedy očekávat, že do budoucna bude náš život vyplňovat nikoliv jeden delší vztah ale spíše několik delších vztahů. Ovšem v současnosti se zdá, že je někdy ona vztahová výměna poněkud uspěchaná a delším vztahům prostě nenahrává.
Dnešní společnost prostě jednoznačně podporuje individualismus. V praxi to tedy znamená, že pokud někdo není zcela spokojen, je mu hned doporučeno, že by neměl zůstávat a vztah (nebo i zaměstnání) okamžitě opustit.
Je samozřejmě naprosto v pořádku vyhýbat se toxicitě a destruktivním vztahům. Nicméně mnoho lidí se rozchází nikoliv proto, že by snad láska mezi nimi úplně zmizela, ale proto, že tito dva přestali navzájem upřednostňovat štěstí toho druhého. Moderní doba nahrává spíše jednorázovým a krátkodobým vztahům, ve kterých v okamžiku, kdy nastanou jakékoliv problémy, je instinktem ihned odejít spíše než se zamyslet.
Sebereflexe není vůbec snadná věc. Často i bolí. Je tedy mnohem jednodušší vinit za nespokojenost ve vztahu vnější faktory. Ať už je to pracovní stres, finanční tlaky nebo právě nedostatky naší druhé poloviny.
Pýcha nás totiž často zaslepuje. A dotaz položený našemu protějšku, zda i on či ona se cítí ve vztahu šťastný, by mohl odhalit naše vlastní nedostatky. Lidé si často myslí, že pokud si jejich vztahový partner či partnerka nikdy nestěžuje, musí být přece vše v pořádku. Mlčet ovšem nutně neznamená být šťastný. Někdy je to jen pouhá rezignace.
Uznání vlastní role na osobním štěstí našeho partnera či partnerky neznamená ponižování sebe sama. Je to pouze převzetí zodpovědnosti na plnění „manželského“ slibu. Manželství je vždy obousměrná ulice a oba partneři musí přispívat svým dílem. A tento díl nemusí být stejný, protože všechno prostě nelze zmonetizovat!
Péče o sebe je samozřejmě velice důležitá, nicméně všechny vztahy vždy vyžadují nějaké kompromisy. Stejně jako byste vy sami chtěli, aby váš partner bral ohled na vaše štěstí, zaslouží si stejné úsilí i on či ona. Nejde o obětování vlastní radosti, ale spíše o zajištění toho, abyste oba rostli společně. Stejně jako stromy, které odkloní svoji korunu tak, aby „soused“ mohl také za sluncem.
Některá filozofická a náboženská učení opakovaně hlásají doporučenou hierarchii ve vztazích: Bůh na prvním místě, manžel/manželka na druhém, děti na třetím a tak dále. Není možné nevidět moudrost tohoto doporučení. Zdravé manželství/partnerství předurčuje vytvoření stabilního prostředí pro děti, ale i širší rodinu a přátele. V moderních vztazích se však toto pořadí často narušuje, ať už toxickým rodičovstvím (přetnout pupeční šňůru je občas pro někoho těžké) nebo přehnaným individualismem a netrpělivostí.
V předchozích generacích byla ta manželství, která byla skutečně šťastná, budována na oddanosti, vzájemném respektu a co je nejdůležitější úsilí obou partnerů. Vím, ženy tenkrát neměly moc na vybranou! Nicméně dnes, kdy je osobní štěstí oslavováno nadevše, mnozí zapomínají, že trvalé vztahy nezbytně nutně zahrnují neustálou práci z obou stran.
Silné vztahy se nedají udržet jednostranným úsilím. Vyžadují, aby se oba partneři starali jak sami o sebe, tak i naslouchali jeden druhému a rostli společně. Pokud je jejich cílem vzájemné štěstí, pak na něm nezbytně musí pracovat obě strany. Jinak láska slábne, vytváří se nesoulad a vztahy, které by mohly být ještě zachráněny, se příliš často a rychle mění v další rozvodovou statistiku.
Zeptejte se tedy sami sebe: Je váš partner, partnerka, manžel či manželka s vámi skutečně šťastný? Pokud je vaše odpověď nejistá, možná je čas na otevřený a láskyplný rozhovor. Než bude příliš pozdě.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
