Článek
Všimli jste si, že my lidé máme takový nepříjemný zvyk? Poměrně rychle a automaticky se dokážeme přepnout z lásky k nenávisti, když naše vztahy skončí!
Ne, nedělají to všichni. Nicméně i ti, kteří jsou přesvědčeni, že se s rozchodem vyrovnali, stejně často někde uvnitř nosí zárodek hněvu, lítosti, zlosti či výše zmíněné nenávisti. Tato toxická transformace naší osobnosti je pak obzvláště srdcervoucí, když se v této křížové palbě ocitnou ti nejmenší. Děti! Nezřídka se stává, že je jeden z rodičů odříznut od svých dětí a jeho či její život je nadále redukován na to, stát se občasným návštěvníkem v životě vlastních dětí.
Pravda, někteří si tuto cestu zvolí dobrovolně a zcela úmyslně ve snaze začít nový, lepší život. Myslet si o tom můžeme leccos, ale je to jejich výsada (neodvažuji se říci právo, koneckonců jsou to jednou rodiče a mají vůči svým vlastním dětem povinnosti).
Ovšem co ti, kteří si toto odloučení nikdy nepřáli? Ti, kteří touží po tom být se svými dětmi, byli jim dobrými rodiči a nyní jsou násilně odstrkováni nebo degradováni na pár setkání v roce? Ať už díky vzdálenosti, nebo vytíženosti, nebo neochotě jedné či druhé strany.
O důvodech, proč se tolik vztahů rozpadá a mnohdy i rozchází ve zlém byly napsány stohy knih. Třeba Petr Casanova v jedné ze svých přednášek hovořil o tom, že dokud nemáme ve vztazích srovnání, tak je velmi těžké, až skoro nemožné, udělat správnou volbu partnera či partnerky. To tedy sice vysvětluje, proč se třeba vztahy mohou rozpadnout poté, co zmoudříme či se změníme, ale nedává nám to odůvodnění, proč jsou některé osobní křivdy (ať už skutečné či domnělé) příčinou zrodu osobní vendety.
Doktorka Helen Fisher se ve svém výzkumu pokusila tyto příčiny vysvětlit. Ve své knize „Why We Love: The Nature and Chemistry of Romantic Love“ (2004) vysvětluje, že ukončení vztahu nezbytně nutně vede k pocitům odtažitosti, úzkosti a strachu, protože systém připoutání se k nějaké osobě je v mozku velice úzce spojen s reakcí na strach. Když my lidé zažíváme rozchod, uvolní se v našem mozku stresové hormony spojené s připoutáním se, jako je kortizol a adrenalin, což následně vede k pocitům strachu, úzkosti a paniky. A protože na strach reagujeme každý úplně jinak, tak jsou i naše reakce odlišné.
Mozek prostě vnímá odmítnutí druhého jako fyzickou bolest a v závislosti na osobnosti aktivuje obranu nebo naopak útok. V důsledku toho pak očerňujeme toho druhého, abychom ospravedlnili vlastní odloučení či se chránili před možným trápením popř. zármutkem. Hollywoodské scénáře, influenceři, videa i romantická literatura tyto reakce jen posilují. Všechny milostné příběhy do jednoho oslavují vášeň i romantickou lásku, ale jen zřídkakdy učí zralému odstupu či porozumění a pochopení.
Spíše naopak. Pokud se nemluví o romantice a lásce na věčné časy, tak se přepne do opačného módu: všechny ženy jsou zlatokopky, jsou nevěrné, chtějí jen mužům ubližovat a o vše je připravit, zatímco všichni muži jsou nepotřební, násilníci, nevěrníci, neváží si žen, zneužívají je, neumožňují jim stejný příjem, nestarají se o domácnost a děti…
Tento cyklus „bolesti a nenávisti“ ovšem naprosto přesahuje všechny osobní křivdy.
Po staletí naše babičky, prababičky a praprababičky (mnohdy bok po boku s muži) před námi neúnavně bojovaly za autonomii, respekt a rovnoprávné postavení žen a mužů ve společnosti. Bojovaly právem a právem také vyhrály. Ovšem skutečně bojovaly jen proto, aby svou nově nabytou sílu nyní využily jako zbraň proti všem mužům? Aby se jim konečně za vše "pomstily"? Pochybuji o tom!
Eckhart Tolle ve své knize Nová Země (2005) popisuje něco, čemu říká „ženské tělo bolesti“. Tedy kolektivní rezervoár ženského utrpení předávaného generacemi z matky na dceru. Jeho uzdravení je nezbytně nutnou součástí návratu k rovnováze mezi pohlavími a vyžaduje, kromě jiného, prolomení vzorců odplaty. Nikoli však přenášení této bolesti dále na ostatní. Ať už jsou to muži, synové či dcery!
Ženská energie, symbolizovaná ve starověké filozofii jako Yin, představuje jemnost, péči a soucit. Nepřátelství a pomsta jsou naprosto v rozporu s její podstatou. Jejím účelem není rozdávat emocionální rány, které pak druzí absorbují.
To je cesta do pekel!
Ovšem nic z výše uvedeného neznamená, že bychom snad měli zůstat uvězněni v kleci zneužívání nebo se vzdát svých spravedlivých práv po rozvodu. (Samozřejmě ne, že jeden druhého oškube jako kuře!)
Co se zkusit na končící vztahy podívat z pohledu uznání a vděčnosti?
Vděčnost za lásku (která kdysi mezi těmi dvěma byla), odpuštění (protože žádný konflikt není jednostranný) a rozloučení (i když se loučíme, stálo to za to).
Dnes, kdy upřednostňujeme majetek, peníze, kariéru, společenskou reputaci a individuální přání před manželskými či partnerskými pouty, když jsou naše vztahy pohřbeny pod jinými povinnostmi, by možná předefinování našeho přístupu k manželství, vztahům a rozvodu mohlo pomoci skutečně zahojit nejen to ženské, ale i mužské tělo bolesti.
Opravdu nám stojí dočasné emocionální uspokojení za roky vedlejších škod a citových zranění všem?
Představte si svět ve kterém bývalí partneři spolu vychovávají děti se vzájemným respektem. Kde se bez hádek dělí o vše, co spolu vybudovali, protože si moc dobře uvědomují, že nic hmotného si sebou po odchodu z tohoto světa stejně nevezmou. Světa, kde rozvodové rozsudky neřeší vzájemné nepřátelství, které vyrostlo místo původní lásky.
Přičemž to nejdůležitější, co si musíme uvědomit, je, že to neděláme kvůli těm druhým, ani kvůli našim dětem. Nikoliv, děláme to jen a jen pro naše vlastní osvobození. Protože naše duše, ta energie, která oživuje nás všechny opravdu nechce ani svou bolest přenášet na jiné, ani být tou bolestí, zlobou a nenávistí zavalena sama. Protože láska, i ztracená láska, si zaslouží uzavření bez pomsty.
No a, pokud by se nám to přece jen zdálo moc metafyzické a spirituální, tak je dobré si vzpomenout, co řekl britský částicový fyzik profesor Brian Cox: „Veškeré přírodní zákony prostě zakazují, aby se jakékoliv informace z kosmu úplně vytratily. Pokud tedy spálíme nějakou knihu je v principu pořád možné zrekonstruovat její obsah pomocí atomů, které zde po ní zůstaly.“
Totéž se týká i negativní energie, kterou generujeme svojí nenávistí. „Celý náš život je jen nepřetržitý velmi hustý tok jednou pro vždy nezničitelných informací obsažených v elektromagnetickém poli. Činnost lidské nervové soustavy a mozku vytváří velice silné elektromagnetické pole, které nikdy nezaniká, ale i po naší smrti se šíří do prostoru celého vesmíru rychlostí světla.“
Nejzdravější cesta vpřed tedy vede s laskavostí, odpuštěním a vděčností. Pro budoucnost nás všech a pro klid, který si s sebou odneseme do nových začátků, nových vesmírů a možná i nových inkarnací.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
