Článek
Už jako dítě jsem cítila, že mezi mnou a sestrou je rozdíl. Ona byla ta, kolem které se všechno točilo. Ne proto, že by byla úspěšnější nebo samostatnější, ale proto, že neustále řešila nějaký problém. Pořád si na něco stěžovala, pořád se cítila ukřivděná a nespokojená. Rodiče ji vnímali jako tu slabší, křehkou, potřebující ochranu. Já byla ta rozumná. Ta, která si poradí. Ta, u které se nečeká drama.
Tenhle model se s námi táhl celý život. Sestra si stěžovala na partnera, na tchyni, na práci, později i na vlastní dospělé děti. Vždycky se našel někdo, kdo mohl za to, že se jí nedaří. A pokaždé jsem slyšela stejnou větu. Chudák holka, má to těžké. Nikdy jsem neslyšela otázku, proč se její život pořád točí v kruhu nespokojenosti a konfliktů.
Postupem času mi začalo docházet, že rodiče často protěžují právě to dítě, které působí bezradně. Nevědomky mají pocit, že ho musí zachraňovat. Že bez jejich pomoci nezvládne život. A to dítě, které je klidné, samostatné a řeší věci bez velkých emocí, se stane samozřejmostí. Nevyžaduje pozornost, nevolá s pláčem, nehraje divadlo.
Sestra navíc nebydlela ve stejném městě. Nemusela řešit každodenní starosti, nemusela pomáhat, když bylo potřeba. Objevila se jednou za čas. Zato telefonovala často. Dlouhé hovory plné stížností, křivd a pocitu, že jí všichni ubližují. Rodiče jí naslouchali, litovali ji a utvrzovali v tom, že je obětí. A já mezitím dělala věci, které bylo potřeba udělat, aniž bych o tom mluvila.
Nikdy jsem rodičům nepředváděla žádná dramata. Ne proto, že bych neměla problémy, ale proto, že jsem zvyklá je řešit. Mám rodinu, vychovávám syna, cestujeme, sportujeme a snažíme se žít klidně. Nehádáme se s příbuznými, nehledáme viníky a hlavně nečekáme, že nás někdo bude litovat. Když něco potřebujeme, snažíme se to zvládnout sami.
Rodičům pomáhám přirozeně. Nečekám, až si řeknou. Když vidím, že je něco potřeba, zařídím to. Udělám si čas, i když ho nemám nazbyt. A právě tahle tichá pomoc se stala neviditelnou. Nikdo ji nepočítá. Zatímco hlasité stížnosti se berou jako důkaz trápení, klid se považuje za důkaz, že je všechno v pořádku.
Nejde jen o emoce. Jde i o peníze a konkrétní věci. Sestra nikdy neměla finanční rezervy. Neuměla plánovat a neuměla hospodařit. Když se dostala do problémů, rodiče zasáhli. Auto, peníze, další pomoc. Stačilo dlouho si stěžovat a vzbudit pocit viny. Já jsem nic takového nikdy nedělala. Ne proto, že bych byla silnější, ale proto, že jsem nechtěla být závislá.
Rodiče to ale vidí jinak. Pro ně je sestra pořád ta, která má smůlu a potřebuje podporu. Já jsem ta, která to zvládá. A tak se automaticky očekává, že budu chápat, ustoupím a nebudu se ptát, proč je to pořád stejné. Jenže i ten, kdo si nestěžuje, má svoje hranice.
Se sestrou jsme nikdy neměly hezký vztah. Celý život mě shazovala, ponižovala a dávala mi najevo, že pro ni nejsem dost dobrá. Dnes už nečekám, že by se něco změnilo. Nevěřím, že by si někdy dokázala přiznat, kolik bolesti za sebou zanechala. A vlastně už ani rodiče nezměním.
Co jsem ale změnila, je můj pohled na celou situaci. Došlo mi, že protěžování jednoho dítěte často nemá nic společného s láskou. Je to strach rodičů, že to slabší bez jejich pomoci nezvládne život. A tak mu dávají víc, i když tím nevědomky berou jinému. Já už ten boj nevedu. Vím, kdo jsem, jak žiju a co předávám svému synovi. A to je pro mě dnes to nejdůležitější.
