Článek
Když jsem odcházela do penze, měla jsem v hlavě jasnou představu. Ráno budu vstávat pomalu, nikam nespěchat, mít čas sama na sebe. Měla jsem pocit, že po těch desetiletích v práci jsem si to zasloužila. Jenže realita se rozplynula už během prvního týdne. Dcera přišla s prosbou, jestli bych jí nepomohla s dětmi, než si zvykne na nový pracovní režim. Řekla jsem si, že to bude na pár dní, maximálně týden. A pak se to nějak přehouplo do systému, který už trvá měsíce a nikdo se ani na okamžik nezeptá, jestli to zvládám.
Každé ráno jsem před šestou na nohou. Přijedu k nim, pomůžu dětem se snídaní a oblékaním, naložím je do auta a vezu do školy. V poledne zase jedu pro mladšího, odpoledne vyzvedávám staršího na druhém konci města. K tomu chodíme na kroužky, tréninky a různé aktivity, které mají děti v diáři. Plavání, karate, angličtina, výtvarka. Mezitím čekání v autě, přesuny přes celé město, dopravní špička a nekonečné hlídání času. Nikdo se mě neptá, jestli mám čas, chuť nebo sílu. Jako by se počítalo s tím, že důchodci přece nemají nic na práci. Někdy mám pocit, že žiju jejich život, ne svůj. A když večer konečně přijedu domů, jsem vyčerpaná a často si ani nevzpomenu, co vlastně znamená mít volný čas.
Když se z prosby stane samozřejmost
Dcera i zeť žijí v neustálém zápřahu. Práce, projekty, vymýšlení dovolených, plánování víkendů. Svůj život si sice organizují do posledního detailu, ale nějak jim uniká, že ten můj už dávno není volný. Kdykoli jim naznačím, že bych potřebovala pauzu, slyším odpovědi, které mi vždy vezmou odvahu. Prý to jen teď mají těžké. Prý potřebuji být aktivní. Prý mi to svědčí, protože mám pohyb a nejsem doma sama. Jenže já doma být chci. Chci si konečně sednout, nadechnout se a nechat plynout den podle sebe.
Penze, o které jsem jen slyšela
Celé roky jsem se těšila, že až skončím v práci, budu mít konečně čas na sebe. Plánovala jsem výlety, víkendy s kamarádkami, trochu zahrádky a hlavně klid, který jsem si dřinou zasloužila. Jenže místo toho běhám s taškami od dětí, hlídám, aby měly svačiny a věci do školy, a když mám jednou volné odpoledne, jsem tak unavená, že nejsem schopná udělat vůbec nic. Moje dcera bere jako samozřejmost, že jsem k dispozici. Tvrdí, že přece ráda pomáhám, protože jsem babička.
Nejhorší je, že se to stalo normou. Nikdo se neptá, zda můžu. Nikdo nepřemýšlí, že mám své potřeby. Život se scvrkl do jízdního řádu mých vnoučat a já mám pocit, že jsem se ocitla v kolotoči, který se nezastaví. Dokonce i sousedka si všimla, že mě vídá jen v autě a s dětmi. A když jsem se jednou pokusila říct dceři, že bych chtěla jet na pár dní pryč, odpověděla, že by to pro ně bylo hrozné komplikace.
Tlak, který nikdo nevidí
Nedávno jsem seděla v autě před sportovní halou a čekala, až malý doběhne z tréninku. Bylo půl sedmé večer, tma, já unavená a smutná. V tu chvíli jsem si uvědomila, že takhle to dál nechci. Ne protože bych je nemilovala. Právě naopak. Miluju je tolik, že se bojím říct ne. Ale uvědomila jsem si, že tím ubližuju sama sobě. A že se pomalu vytrácím z vlastního života.
Když jsem dojela domů, sedla jsem si a poprvé za dlouhou dobu přemýšlela jen o sobě. O tom, co chci, po čem toužím, co jsem si slibovala, že v penzi udělám. Najednou jsem cítila, že musím něco změnit, jinak se jednoho dne probudím a zjistím, že celý můj důchod utekl mezi školami, tréninky a parkovišti před školou. A že jsem ho vůbec nežila.
Rozhodnutí říct dost
Další den jsem si s dcerou sedla a povídala si s ní klidně, ale pevně. Řekla jsem jí, že jim ráda pomůžu, ale ne každý den a ne od rána do večera. Že mám své plány a potřebuji prostor, abych mohla být zase sama sebou. Nejdřív se tvářila dotčeně. Možná i překvapeně, jako by ji ani nenapadlo, že mám své hranice. Ale nakonec pochopila, že to nemyslím ve zlém. Že nechci zmizet z jejich života, jen v něm nechci hrát hlavní roli, roli řidiče, kterou jsem si nevybrala.
Od té doby je to jiné. Ne dokonalé. Stále občas pomůžu, ale už ne každý den. Začala jsem chodit na lekce jógy, které jsem si kdysi dávno plánovala. Občas jedu na výlet jen tak sama. A učím se znovu vnímat svět bez pocitu, že se musím někomu zavděčit. Připomínám si, že i když jsem babička, pořád mám nárok na svůj čas, svoje sny a svůj vlastní klid.
A hlavně jsem pochopila jedno. Péče o vnoučata je krásná věc. Ale péče o sebe je stejně důležitá. A já už nechci svůj život jen přežívat mezi jízdami autem. Chci ho znova žít.
