Článek
Nikdy jsem nebyla z těch, co vyhazují věci hned, jak doslouží. Moji rodiče prožili válku a naučili mě, že všechno může jednou přijít vhod. Tak jsem celý život shromažďovala, ukládala a schovávala. Mamka odešla loni na podzim. Bylo jí dvaadevadesát a kromě svého malého bytečku v brněnských Židenicích mi zanechala taky šílenou spoustu krámů, které celý život střádala. „Poklady“, tak jim říkala. Neměla jsem to srdce se v těch věcech začít přehrabovat hned po pohřbu. Bolelo to moc. Pořád jsem v tom bytě cítila její vůni a slyšela, jak mi nabízí kafíčko. Ani jsem tam nemohla přespat. Ale na jaře už jsem to musela vyřešit. Byt potřeboval nové nájemníky a já potřebovala sílu všechny ty její „poklady“ probrat.
První den vyklízení jsem začala v kuchyni – vyhodila jsem prošlé konzervy, staré kořenky a plastové krabičky, kterých měla maminka desítky. Druhý den jsem se pustila do obývacího pokoje, kde byla stará knihovna plná knih, časopisů a novin. Maminka byla vášnivá čtenářka a odebírala několik novin a časopisů. Některé výtisky měla schované z dob, kdy se psalo o nějakých významných událostech. „Tohle je historie, Věruško, to se musí zachovat,“ říkávala mi vždy, když jsem jí nabízela, že jí pomohu s úklidem. Tenkrát jsem ji přesvědčovala, že teď máme internet a všechny staré zprávy si můžeme najít tam, ale ona byla neoblomná.
Brala jsem do ruky jedny noviny za druhými a rovnou je házela do velkého černého pytle. Některé byly z osmdesátých let, jiné ještě starší. Zastavila jsem se u novin, které oznamovaly přistání na Měsíci, a na chvíli jsem se zamyslela, jestli bych je přece jen neměla zachovat. Ale pak jsem si uvědomila, že si ten moment můžu kdykoliv připomenout na YouTube a noviny jsem vyhodila také. Další a další výtisky mizely v pytli, když vtom mi do ruky přišel balíček, který se zdál být těžší než ostatní. Byl zabalený v novinách z roku 1989, z doby sametové revoluce. Napadlo mě, že maminka možná schovávala nějakou památku z té doby.
Rozbalila jsem opatrně noviny a v první chvíli jsem myslela, že vidím nějaké staré seznamy nebo účtenky. Pak jsem si všimla, že držím v ruce bankovky. Ale ne ledajaké – byly to tisícikorunové bankovky ještě z doby, kdy na nich byl Gottwald. Byly pevně svázané bankovní páskou, na které bylo napsáno „100 000 Kčs“. A takových svazků bylo v balíčku deset. Milion korun v hotovosti! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
„To snad není možné,“ zamumlala jsem a sedla si do maminčina starého křesla. Ruce se mi třásly, když jsem procházela jednotlivé svazky. Hlavou mi běželo tisíc myšlenek najednou. Kde se tu ty peníze vzaly? Proč mi o nich maminka nikdy neřekla? A jsou vůbec ještě platné?
Po chvíli jsem se trochu vzpamatovala a zavolala svému bratrovi Petrovi. „Petře, sedni si, než ti řeknu, co jsem právě našla,“ začala jsem, jakmile to zvedl. Když jsem mu popsala svůj objev, nejdřív mi nevěřil. „Uděláš si ze mě legraci, že? Vždyť maminka žila z důchodu, sotva vycházela,“ reagoval nedůvěřivě. Musela jsem mu poslat fotku, aby uvěřil.
Ještě ten večer přijel z Prahy, kde žije. Společně jsme prohledali zbytek bytu, jestli nenajdeme nějaké vysvětlení. V maminčině ložnici, v zásuvce nočního stolku, jsme našli starý deník. A v něm jsme se konečně dozvěděli pravdu. Ty peníze patřily našemu dědečkovi, tatínkovi naší maminky. Byl majitelem textilní továrny, kterou mu po roce 1948 komunisti zabavili. Dědeček ale předvídal, co se stane, a část peněz schoval. Bohužel zemřel dřív, než je stačil použít, a babička o nich řekla pouze mamince. Ta je celou dobu schovávala s nadějí, že jednou přijde doba, kdy je bude moct využít.
„Věruško, až tady nebudu, najdeš balíček. Jsou to peníze, které měly zůstat v rodině. Nevím, jestli mají ještě nějakou hodnotu, ale musíš vědět, že existují,“ četli jsme maminčin zápis v deníku datovaný jen pár měsíců před její smrtí. Zřejmě mi to chtěla říct osobně, ale už to nestihla.
Po návštěvě České národní banky jsme zjistili, že tyto staré bankovky už sice nejsou platným platidlem, ale stále je možné je vyměnit. Navíc v takto zachovalém stavu představují i sběratelskou hodnotu. Z milionu československých korun nakonec zbyla jen zlomková hodnota, ale i tak to byla částka, která mi pomohla splatit hypotéku. Větší hodnotu pro mě ale měl příběh, který se za těmi penězi skrýval – příběh mého dědečka, kterého jsem nikdy nepoznala, ale jehož odvaha a předvídavost mi po více než sedmdesáti letech pomohly.
Teď, když vyklízím další věci z maminčina bytu, dělám to mnohem pečlivěji. Každá krabice, každá kniha, každý zdánlivě bezvýznamný předmět může skrývat příběh. A já se teď nemohu zbavit pocitu, že maminka se někde nahoře směje a říká: „Vidíš, Věruško, já ti vždycky říkala, že se nemá nic vyhazovat!“
