Článek
Z návštěv se pomalu stala každodenní povinnost
Když se zdravotní stav Daniny tchyně zhoršil, nikdo v rodině si nesedal ke stolu, aby rozdělil služby nebo přesně určil, kdo co zařídí. Dana prostě začala jezdit častěji. Bydlela jen několik kilometrů daleko, pracovala na částečný úvazek a připadalo jí přirozené cestou nakoupit, vyzvednout léky nebo uvařit něco na další den. Zpočátku jezdila dvakrát týdně, později skoro denně. Někdy jen na půl hodiny, jindy u tchyně strávila celé odpoledne. „Nikdy jsem to nepočítala. Když někdo potřebuje pomoct a já můžu, tak prostě přijedu. Nenapadlo mě, že bych za to měla čekat nějaké děkování.“Manžel se vracel z práce večer, jeho sestra bydlela dál a postupně se vytvořilo nepsané pravidlo, že Dana všechno důležité nějak zařídí.
Jednou měla domluvený program, který nechtěla rušit
Po několika měsících měla Dana na sobotu koupené lístky do divadla. Měla jet s kamarádkou, se kterou se dlouho neviděla, a už dopředu rodině řekla, že ten den k tchyni nepřijede. Nakoupila jí proto v pátek, připravila jídlo a manželovi připomněla, že by se u maminky měl během soboty zastavit. Odpoledne jí ale zavolala švagrová. Tchyně potřebovala přinést něco ze sklepa a prý se divila, že Dana nepřišla. V hovoru nakonec padla věta, která ji zarazila: když se o ni stará, měla by si podobné věci plánovat jinak. „Nejdřív jsem myslela, že jsem to špatně pochopila. Řekla jsem, že jsem přece celý týden jezdila a jeden den snad může přijet někdo jiný. Odpověď byla, že ostatní mají svoje povinnosti. V tu chvíli mě napadlo, jestli já snad žádné nemám.“
Teprve tehdy si všimla, jak moc se všechno posunulo
Do divadla Dana nakonec šla, ale rozhovor jí zůstal v hlavě. Nešlo o sklep ani o jednu vynechanou návštěvu. Došlo jí, že během několika měsíců se z dobrovolné pomoci stala v očích části rodiny její role. Nikdo už se neptal, zda může přijet. Spíš se řešilo, proč nepřijela. „Nechtěla jsem se na nikoho zlobit, ale najednou mi to připadalo celé převrácené. Pomáhala jsem ráda, jenže jsem nechtěla být člověk, který musí být neustále k dispozici jen proto, že to tak nějak fungovalo doteď.“
Pomáhat nepřestala, jen už ne každý den
Dana se o tchyni stará dál. S manželem ale domluvila, že některé nákupy a návštěvy převezme on a že se zapojí i jeho sestra. Zpočátku to nebylo úplně příjemné, protože rodina byla zvyklá na starý systém. Dana však tentokrát neustoupila. „Tchyni mám ráda a nikdy bych ji nenechala bez pomoci. Jen jsem pochopila, že když člověk dává svůj čas pořád, ostatní mohou časem zapomenout, že ho dává dobrovolně.“ Právě jeden obyčejný sobotní telefonát jí tak připomněl něco, co předtím vůbec neřešila. Rodině chtěla pomáhat, ale ne za cenu toho, že její vlastní život bude pokaždé až na posledním místě.
