Článek
Mám účet na Facebooku, zvládám posílat fotky přes WhatsApp a dokonce jsem se naučila nahrávat krátká videa. Jenže pak se přihodilo něco, co mě přesvědčilo o tom, že jsem v digitálním světě naprostý pravěk.
Bylo to v pátek večer, když jsem si psala se svou neteří Monikou. Zrovna dokončila vysokou školu a já jsem jí chtěla pogratulovat ke státnicím, které zvládla na jedničku. Napsala jsem jí dlouhou zprávu, kde jsem jí vyjádřila, jak moc jsem na ni pyšná, a zakončila jsem to několika smajlíky. Konkrétně jsem použila ten s mrkajícím okem, pak smějící se obličej a nakonec ten, který se směje až k slzám. Myslela jsem, že tím vyjádřím radost a hrdost.
Monika mi odpověděla až druhý den ráno a její odpověď byla podivně strohá. Jen „Díky, teto“ a nic víc. Žádné emotikony, žádné nadšení. Pomyslela jsem si, že je asi unavená po všem tom studiu a oslavách, a tak jsem to nechala být.
O týden později jsme měli rodinnou oslavu narozenin mého bratra, Moničina otce. Když jsem přišla, všimla jsem si, že se mi Monika trochu vyhýbá. Nebylo to vyloženě nápadné, ale znám ji od malička a vycítila jsem, že něco není v pořádku. Když jsme později společně uklízely v kuchyni, konečně jsem se jí zeptala, jestli je všechno v pořádku.
„Jo, jasně, proč by nebylo?“ odpověděla, ale její tón říkal něco jiného.
„Nevím, připadá mi, že jsi ke mně poslední dobou nějak odtažitá. Udělala jsem něco?“
Chvíli mlčela a pak ze sebe vysypala: „No… víš, ta zpráva ke státnicím…“
„Co s ní bylo? Vždyť jsem ti jen pogratulovala,“ nechápala jsem.
Markéta se zasmála, ale byl to takový ten rozpačitý smích. „Ty smajlíky, které jsi poslala… Ten mrkající znamená něco jako flirtování nebo sexuální narážku. A ten, co se směje až k slzám, se dneska používá, když je něco tak trapné, že se tomu musíš smát.“
V tu chvíli mi došlo, proč byla její odpověď tak chladná. Nechtěně jsem jí poslala zprávu, která vypadala, jako bych s ní flirtovala a zároveň se jí vysmívala. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
„Ježiši, to jsem vůbec nevěděla! Já myslela, že ten mrkající je prostě takový hravější a ten se slzami znamená, že mám obrovskou radost!“
Markéta se tentokrát usmála upřímně. „Tak to používala moje máma taky, ale dneska už to má úplně jiný význam.“
Ten večer mi Monika udělala rychlokurz moderních emotikonů. Dozvěděla jsem se, že lebka neznamená smrt nebo hrozbu, ale že umírám smíchy. Že baklažán a broskev rozhodně nejsou jen ovoce a zelenina. A že některé emotikony, které jsem považovala za neškodné, mohou mít v určitém kontextu docela odvážný význam.
Od té doby jsem mnohem opatrnější s tím, co posílám. Jednou jsem dokonce napsala kolegyni v práci, že pokud si není jistá, co emotikon znamená, ať ho raději nepoužívá. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na nové významy, ale teď už se cítím jistější. A hlavně - vyhnula jsem se mnoha potenciálně trapným situacím.
Co mě na tom celém nejvíc překvapilo, bylo zjištění, jak rychle se komunikace mění. Symboly a znaky, které jsme používali před pěti lety, mají dnes úplně jiný význam. A co je ještě zajímavější - různé generace je vnímají naprosto odlišně. Co pro mě znamená radost, může pro dvacetiletého člověka znamenat výsměch.
Teď už vím, že když chci vyjádřit skutečnou radost, měla bych použít červené srdce nebo klasický usměvavý obličej. A pokud si nejsem jistá, raději napíšu slovy, co cítím, než abych to vyjadřovala emotikony. Ono je to vlastně i osobnější.
A Monice jsem po našem rozhovoru poslala novou gratulační zprávu. Tentokrát bez jakýchkoliv smajlíků, zato s upřímným vyjádřením, jak moc jsem na ni pyšná. Její odpověď byla okamžitá a plná nadšení. A když mi nakonec poslala srdíčko a usměvavý obličej, věděla jsem, že tentokrát jsme si porozuměly.
