Článek
„V úterý večer nikam nechoď, máš první lekci.“ Podal mi papírek a ani se nepodíval od televize. Zírala jsem na něj. Kurz vaření? On mě přihlásil na kurz vaření? Bez toho, aby se mě zeptal? A pak dodal: „Promiň, ale už se to fakt nedá jíst.“ Bolelo to víc než jsem si chtěla připustit.
Nejsem žádná kuchařka, to vím. Nikdy jsem nebyla. Jídlo mě nebavilo – spíš jsem ho vnímala jako nutnost. Něco, co musí být hotové, a nejlíp rychle. Vajíčka na všechny způsoby, těstoviny s kečupem, mražená pizza… No a co. Nikdo neumí všechno, říkala jsem si. Jenže on to začal brát jako osobní újmu. Po večeři občas mlčel víc, než bylo nutné, a talíř dojídal se sklopenou hlavou. Neřekl nikdy nic nahlas – až tenkrát.
Nešla jsem tam hned. První večer jsem předstírala migrénu. Ležela jsem v ložnici, za oknem dešťové šmouhy, a cítila jsem, jak mě něco tlačí v hrudi. Nechuť. Vztek. Stud? Všechno dohromady. Ale druhý týden už jsem šla. Možná z trucu. Možná abych mu ukázala, že zvládnu všechno, i ty jeho hloupé kurzy. Nebo možná proto, že jsem už dlouho nedělala nic nového.
Bylo nás tam sedm. Tři ženy, čtyři muži. A jeden kuchař, který nosil černou zástěru a mluvil hlubokým hlasem jako z rádia. Vůně másla, česneku a tymiánu mě okamžitě vtáhla do jiného světa. Najednou tam nebylo nic z mého bytu, z mých povinností, z manžela. Jen pára, poklice a bublající vývary. A já mezi tím vším. Tak jsem se do toho dala…zástěra, hrnce, naslouchání. Šlo mi to překvapivě dobře, byl čas vše vyzkoušet s pomocí profesionála. Světe div se, začalo mě to bavit. „Já se snad naučím vařit,“ blesklo mi hlavou. Poprvé za dlouhou dobu jsem se u vaření cítila uvolněně a smála se, až mě bolelo břicho. Když jsem na konci večera odcházela s krabičkou, plnou ratatouille, cítila jsem se lehká. Jako kdybych konečně překonala něco sama v sobě.
Začala jsem tam chodit pravidelně. Sama od sebe. A co bylo zvláštní – nechtěla jsem, aby mě chválil. Nechtěla jsem, aby mě prosil o přídavek. Chtěla jsem jen ten pocit, kdy držím v ruce něco, co jsem vytvořila. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Najednou mi došlo, že roky žiju v režimu „musím“ – musím jít do práce, musím nakoupit, musím uvařit. A pak mi někdo dá možnost „chci“. A já si zpočátku připadala dotčeně. Jak typické.
Po dvou měsících jsem uvařila hovězí po burgundsku. Vonělo na celý byt a on se mě zeptal, co to je. Neodpověděla jsem. Jen jsem mu dala talíř a sedla si naproti. Jedl pomalu, obezřetně. Pak zvedl oči. „Je to výborný. Tys to dělala?“ Pokrčila jsem rameny. Nečekala jsem omluvu. A taky žádná nepřišla. Ale možná to ani nebylo potřeba.
Naučila jsem se milovat věci, které jsem dřív nenáviděla. Loupání cibule, míchání bešamelu, vůni zkaramelizovaných šťáv. Moje ruce si pamatují teplo pánve, můj nos rozpozná pepř od nového koření. Zní to jako klišé, ale vaření mě naučilo být přítomná. Opravdová. Vnímat. A možná i odpouštět.
Nevím, jestli mě to udělalo lepší ženou. Ale cítím, že mě to spojilo se sebou víc, než cokoliv za poslední roky. A občas si říkám – možná mě ten kurz nepřihlásil kvůli jídlu. Možná jen nevěděl, jak mi říct, že se mu ztrácím. Že už mě nepoznává. A tak začal u plotny. Možná jsme oba hledali cestu zpět ke stolu, kde se mlčí i směje, kde vznikají vůně, které zůstávají v paměti i po letech. A možná je v tom celé manželství – naučit se jeden druhému znovu chutnat.
