Článek
Dnes ráno jsem stála před šatníkem a hledala svou oblíbenou černou košili, kterou jsem si včera koupila. Chystala jsem se na schůzku, chtěla jsem vypadat dobře, a tahle košile mi prostě seděla jako ulitá. Pročesala jsem celý šatník, v pračce ani sušičce nebyla, dokonce jsem se podívala i do prádelního koše. Nic. Pak jsem uslyšela hlasy z předsíně, kde se dcera loučila s kamarádkou.
„Ta košile ti moc sluší, kde jsi ji sehnala?“ slyšela jsem, jak se baví. „To je mámin nový kousek, ale ona mi to půjčila,“ odpověděla dcera s naprostou samozřejmostí. V tu chvíli jsem pochopila, kde můj úlovek skončil. A taky jsem si vzpomněla, že půjčení se rozhodně nekonalo.
Není to poprvé, děje se to stále. Dcera má vlastní šatník plný krásných věcí, které jí kupuji nebo které si kupuje sama z brigády. Má mladistvou postavu, všechno jí sluší, má vlastní styl. Přesto si pravidelně vykrádá můj šatník, jako by byl veřejná půjčovna oblečení. Nejde jen o košile nebo džíny. Vzala mi už i můj nový pásek od Zary, hodinky, které jsem dostala k narozeninám, dokonce i parfémy. Ty prostě vystříká tak, že po ní celý dům voní mou oblíbenou vůní.
Mluvila jsem s ní o tom mnohokrát. Vysvětlovala jsem jí, že je rozdíl mezi sdílením a braním bez ptaní. Že jsem její máma, ale taky žena, která má právo na vlastní věci. Že když si něco plánuji na konkrétní příležitost a pak to nenajdu, je to frustrace. Pokaždé mi slíbí, že se to už nebude opakovat, udělá na mě ty svoje neodolatelné smutné oči, omluví se tisíckrát, a za týden je všechno při starém. Co za týden, klidně už zítra.
Nejvíc mě vadí, že to dělá samozřejmě. Prostě si vezme, co se jí zlíbí, aniž by nad tím přemýšlela. Jako by byla přesvědčená, že všechno v domě je společné, že hranice mezi mým a jejím neexistují. Ale já přece nechodím okrádát její šatník! Nenosím její crop topy ani její roztrhané džíny, které jsou o číslo menší. Respektuji její věci, proč ona nerespektuje moje?
Nejhorší na tom je, že mi to vlastně lichotí. Když mi říká, že holky z její party vše pochvalují, „máš skvělý vkus, ta kabelka je úžasná,“cítím se dobře. Je to kompliment, že má devatenáctiletá dcera chce nosit moje věci. Znamená to, že nevypadám jako babka, že můj styl není úplně mimo. Ale na druhou stranu, chci si přece taky občas vzít svoje nové věci!
Začínám uvažovat o drastičtějších opatřeních. Zámek na šatní skříni mi připadá jako řešení pro nepřátele, ne pro rodinné soužití. Ale co když je to jediný způsob, jak ochránit své oblečení? Nebo bych měla všechno cenné schovávat do své ložnice jako poklady v trezoru?
Říkám si, jestli to není normální fáze vývoje. Možná je tohle přirozené chování devatenáctileté holky, která si ještě úplně nevyhranila vlastní identitu a potřebuje experimentovat. Možná je to způsob, jak se ke mně přiblížit, jak mi říct, že obdivuje můj styl. Nebo je to prostě pohodlnost - proč si kupovat nové, když máma má tak pěkné věci?
Včera večer jsem jí to řekla znovu. „Poslyš, já opravdu nechci, abys brala moje věci bez ptaní. Můžeš se zeptat, a když to nebude něco, co si plánuju vzít sama, ráda ti to půjčím.“ Pokývala hlavou, vypadala kajícně, dokonce si poznamenala do telefonu „ptát se mámy na oblečení“. Dnes ráno mi zmizela košile.
Možná je čas uznat, že slova nestačí. Možná opravdu musím začít zamykat. Nebo si budu muset koupit všechno dvakrát - jedno pro sebe, jedno pro dceru. Anebo prostě musím počítat s tím, že dokud bydlíme pod jednou střechou, můj šatník bude veřejný majetek. Aspoň vím, že až se odstěhuje, budu mít zase všechno svoje. Jestli si do té doby něco svého zachovám.
