Článek
Začalo to nenápadně. Nejdřív pozdní příchody domů. Pak poznámky ve škole. Postupně se z toho stala lavina - kouření, alkohol, drogy. Teď už je to na denním pořádku. Přichází domů opilý, z oblečení mu táhne marihuana, a když se ho na něco zeptám, jen protočí oči a zabouchne dveře.
Náš byt se proměnil v nonstop hotel pro jeho pochybné kamarády. Chodí si sem, kdy chtějí, berou si, co chtějí. Minulý týden jsem našla v obýváku tři cizí kluky, jak kouří a popíjejí moje víno. Když jsem protestovala, syn se mi vysmál do obličeje. Prý jsem trapná a měla bych být ráda, že má vůbec nějaké kamarády.
Peníze mi mizí před očima. Nejdřív to byly drobné z peněženky, pak zmizela celá výplata. Když se ho ptám, kde jsou peníze, tvrdí, že nic nevzal. Ale já nejsem hloupá. Jen už nemám sílu s tím bojovat.
Nejhorší jsou ty noci, kdy nespím a čekám, jestli se vrátí domů. Jestli ho někde nenajdou v bezvědomí. Jestli nezavolá policie. Každé zazvonění telefonu mě děsí. Každé zabouchnutí dveří v domě mi zvedá tlak. Takhle si život v padesáti letech nepředstavujete.
Učitelé už rezignovali. Prý s ním nejde nic dělat, že nechodí na hodiny, a když už přijde, je buď pod vlivem, nebo spí. Z bývalého premianta se stal školní průšvihář. A jeho reakce? Směje se tomu. Říká, že škola je pro loosery a že on má jiné plány.
Ty jeho plány jsou děsivé. Chce být rapper a být king ulice. Všechny ty nesmysly, co slyší v těch svých písničkách. Realita? Krade mi peníze, schází se s pochybnými existencemi a ničí si život. A já se na to musím dívat. Sociálka je bezradná. Prý dokud něco neprovede, nemůžou zasáhnout. A když něco provede? To už bude pozdě. To už bude mít záznam, který mu zničí budoucnost. Pokud tedy nějakou budoucnost bude mít.
Zkusila jsem všechno. Domluvy, tresty, zákazy. Nic nefunguje. Když mu vezmu klíče, vyleze oknem. Když mu seberu telefon, ukradne mi peníze na nový. Když mu zakážu chodit ven, pozve si ty svoje kámoše domů. Je to začarovaný kruh. Nejhorší je ta bezmoc. Ten pocit, že vlastní dítě vám přerůstá přes hlavu a vy s tím nemůžete nic dělat. Že ten malý kluk, kterého jste vychovali, se mění v někoho, koho nepoznáváte. V někoho, koho se začínáte bát.
Někdo řekne - dejte ho do pasťáku. Pošlete ho do léčebny. Ale jak můžete něco takového udělat vlastnímu dítěti? Jak se s tím pak budete žít? A hlavně - pomůže to vůbec? Nebo se vrátí ještě horší? A tak žiju den za dnem ve strachu, co bude dál. Zamykám si peněženku, schovávám cennosti, kontroluju zámky. Ve vlastním bytě se cítím jako vězeň. A můj syn? Ten si žije svůj život snů, neomezován ničím a nikým. Až do dne, kdy to všechno skončí.
A já se bojím, že ten den přijde dřív, než si myslíme. Tohle není puberta. Tohle není rebelie. Tohle je systematické ničení vlastního života a já jsem nucená se na to dívat. Protože jsem máma. A mámy svoje děti neopouštějí. I když by možná měly.
Zdroje: autorský text
