Článek
Jenže pak přišla rána z čistého nebe – výpověď. Nejdřív jen moje, pak i manželova, protože pandemie zasáhla i jeho firmu. A najednou to začalo.
První půjčka byla na splátku hypotéky. Říkali jsme si, že je to jen dočasné, než si najdeme novou práci. Pak přišla půjčka na auto, když nám staré odešlo a bez auta jsme se na vesnici neobešli. A pak už to jelo jako po másle – kreditní karta, kontokorent, spotřebitelský úvěr, a dokonce i ta rychlá půjčka s úrokem, ze kterého se mi dodnes dělá mdlo.
Za necelý rok jsme byli v dluzích až po uši. Nemohla jsem spát, třásly se mi ruce, když jsem otevírala schránku, protože jsem se bála, co tam zase najdu. Hádali jsme se s Petrem prakticky denně. Nakonec jsem sebrala odvahu a šla za finanční poradkyní, kterou mi doporučila kamarádka. Byl to jeden z nejtěžších kroků v mém životě, ale také ten nejdůležitější.
Paní Nováková byla první člověk, který se na mě nedíval jako na beznadějný případ. „Váš problém není v tom, že jste si půjčili, ale v tom, jak jste si půjčili,“ řekla mi hned na první schůzce. „Ale dostaneme vás z toho, jen to bude trvat.“
A měla pravdu. Trvalo to. Tři roky jsme spláceli, omezovali se a šetřili každou korunu. Ale dnes, když se dívám zpátky, vidím, že jsem se toho hodně naučila. A proto chci tyhle zkušenosti předat dál.
Nejdůležitější poučení, které jsem si odnesla, je, že dluhová past nezačíná první půjčkou. Začíná mnohem dřív – nedostatečnou finanční rezervou. Když nemáte na účtu aspoň tři až šest platů jako železnou rezervu, jste pořád jednu životní pohromu od průšvihu. My jsme měli našetřeno, ale ne dost. A když přišly problémy, rychle jsme to vyčerpali.
Druhá věc, kterou mi paní Nováková vtloukala do hlavy, byl rozdíl mezi „dobrými“ a „špatnými“ dluhy. „Dobrý dluh je takový, který vám pomáhá budovat majetek nebo vzdělání,“ vysvětlovala mi. „Špatný dluh je ten, který financuje spotřebu nebo zakrývá díry v rozpočtu.“ Hypotéka na dům může být rozumná, stejně jako půjčka na podnikání. Ale půjčka na dovolenou nebo na vánoční dárky? To je cesta do pekel.
Co mi pomohlo nejvíc? Přestala jsem se za své dluhy stydět a začala jsem je řešit. Vytáhla jsem je všechny na světlo a udělala si přesný soupis – kolik komu dlužíme, s jakým úrokem, jaká je minimální splátka. Pak jsme s paní Novákovou sestavili splátkový kalendář a začali jsme systematicky splácet půjčky s nejvyšším úrokem nejdřív.
Vzpomínám si, jak mi jednou řekla: „Představte si, že stojíte v díře a stále kopete. První krok k záchraně je přestat kopat.“ A tak jsme přestali kopat. Zrušili jsme kreditní karty, neprůstřelně jsme dodržovali rozpočet a postupně se z těch dluhů vyhrabávali.
Nejtěžší bylo odolat společenskému tlaku. Kamarádky jezdily na dovolené, děti spolužáků měly nejnovější telefony, a my jsme se každý den učili říkat to kouzelné slovo – „ne“. Ne, letos nejedeme na dovolenou. Ne, novou televizi si nekoupíme. Ne, ta bunda ještě rok vydrží. Bylo to těžké, ale pak se to stalo zvykem a dnes jsme za to vděční.
Co bych poradila těm, kteří se ocitli tam, kde jsme byli my? Za prvé, přiznejte si problém. Přestaňte předstírat, že se to nějak vyřeší samo. Za druhé, vyhledejte odbornou pomoc – existují i bezplatné finanční poradny. Za třetí, sestavte si realistický plán a držte se ho jako klíště.
A těm, kteří ještě v dluhové pasti nejsou? Budujte si finanční rezervu, jako by na tom závisel váš život – protože ono to tak trochu je. Pochopte rozdíl mezi tím, co potřebujete, a tím, co chcete. A hlavně – uvědomte si, že nejdražší věci jsou často ty, které si kupujete za peníze, které nemáte, abyste zapůsobili na lidi, které nemáte rádi.
Dnes máme s Petrem znovu našetřeno a tentokrát je naše rezerva mnohem větší. Jsme opatrnější, moudřejší a hlavně – svobodnější. Protože když člověk nemá dluhy, může se rozhodovat podle sebe, ne podle toho, komu zrovna dluží.
