Článek
Vstávala jsem, vařila si kávu, a pak jsem počítala, jestli mi vůbec zbude na jídlo, když zaplatím nájem. Patnáct tisíc důchodu vypadá na papíře jako obstojná částka, dokud nezačnete platit za bydlení v Praze, léky a jídlo, jehož ceny vystřelily do nebes. Neměla jsem na nové brýle, které jsem nutně potřebovala, natož na nové boty. O dovolené jsem si mohla nechat jen zdát.
Všechno se změnilo jednoho deštivého úterý, kdy jsem šla na kávu s Miladou, svojí kamarádkou ze střední. Neviděly jsme se dobrých deset let, jen jsme si občas napsaly na Facebooku. Když přišla do kavárny, málem jsem ji nepoznala. Milada vždycky vypadala dobře, ale teď přímo zářila – nové šaty, účes, a hlavně ten sebevědomý postoj. Předpokládala jsem, že má bohatého manžela nebo jí děti posílají peníze.
„Jano, ty vůbec netušíš, co jsem objevila,“ řekla mi s úsměvem, když jsme si objednaly kávu. „Pamatuješ, jak jsem ti před dvěma lety psala, že jsem na tom finančně špatně? Důchod nestačil ani na nájem, musela jsem se stěhovat z bytu do garsonky. A dnes? Podívej.“ Vytáhla telefon a ukázala mi fotky z Itálie, z Řecka, dokonce i z Dubaje.
Nejdřív jsem si myslela, že se dala na nějaký podvod nebo letadlo. Možná prodává hrnce důvěřivým důchodcům nebo vstoupila do nějakého toho směšného „investičního programu“. Milada ale zavrtěla hlavou, když jsem se jí na to opatrně zeptala.
„Víš, co je airbnb?“ optala se mě. Samozřejmě jsem věděla, moje dcera to občas používá na dovolené. „Tak já pronajímám byt přes airbnb. Ten malý, co jsem zdědila po mamince ve Strašnicích. Nikdy jsem ho nevyužila, jen jsem platila poplatky. Teď mi vydělává tolik, že jsem si mohla pronajmout větší byt pro sebe a ještě mi zbývá na cestování.“
Vyprávěla mi o tom celé odpoledne. Jak jí s nastavením profilu pomohl vnuk, jak si našla paní na úklid, která jí za rozumnou částku byt připraví vždy po odjezdu hostů. Jak se naučila komunikovat v angličtině pomocí překladače a jak jí tahle aktivita vrátila pocit, že je užitečná.
Cestou domů jsem nemohla myslet na nic jiného. Já taky mám byt po rodičích v Nuslích, který jsem pronajímala za směšných devět tisíc měsíčně dlouhodobě studentovi medicíny. Smlouva mu končila za dva měsíce. Co kdybych to zkusila jako Milada?
Nezastírám, že začátky byly těžké. Musela jsem investovat do nového vybavení, naučit se používat aplikaci a překonat strach z komunikace s cizinci. Syn se na mě díval jako na blázna, když jsem mu řekla o svém plánu. „Mami, vždyť neumíš ani pořádně nastavit telefon, jak budeš komunikovat s hosty z celého světa?“ smál se mi. Ale má dcera byla jiná, pomohla mi s počátečním nastavením a s focením bytu.
První hosté dorazili před dvěma lety v červnu – mladý pár z Holandska. Byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla spát. Co když něco rozbijí? Co když budou hlučet a sousedi si budou stěžovat? Co když mi někdo ukradne nábytek po babičce? Moje obavy byly zbytečné. Pár byl okouzlující, byt opustili v perfektním stavu a nechali mi pětihvězdičkové hodnocení.
Od té doby pronajímám byt pravidelně, především v letních měsících. Nejdřív tři dny v týdnu, dnes prakticky neustále. Z původních devíti tisíc měsíčně mám dnes v průměru kolem patnácti tisíc čistého týdně. Můj důchod zůstává stejný, ale díky příjmu z pronájmu jsem finančně zcela nezávislá.
Loni jsem byla poprvé v životě v Portugalsku. Letos plánuji Španělsko a Řecko. Koupila jsem si nový notebook, telefon a konečně i ty brýle, které jsem tak dlouho odkládala. Nejlepší na tom ale je, že jsem znovu našla smysl života. Komunikuji s lidmi z celého světa, učím se nové věci, a hlavně – mám radost.
Nejsem naivní, vím, že pronájem přes airbnb má i své stinné stránky a že ne každý má takové štěstí jako já. Ale po letech živoření na hranici chudoby jsem konečně našla způsob, jak si zajistit důstojné stáří. A to je něco, co bych přála každému důchodci v naší zemi.
„Víte, nejhorší na stáří není nemoc nebo samota,“ řekla jsem nedávno své vnučce, když se mě ptala, jestli se nebojím cestovat sama. „Nejhorší je pocit, že už nejste užiteční a že jste na obtíž. A přesně tohle mi můj malý byznys vzal – pocit zbytečnosti.“
Dnes mám šedesát devět let a víc energie než před deseti lety. A rozhodně nemám v plánu zpomalit. Život nekončí důchodem – někdy právě tehdy začíná ta nejzajímavější kapitola.
