Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že v sedmnácti letech budu sedět doma o letních prázdninách, zatímco moji rodiče budou sdílet fotky z dovolené na druhém konci světa. Na Instagram přidávají krásné snímky z Nového Zélandu, pláže v Austrálii, exotická města v Jižní Americe – jenže beze mě a mé sestry.
Dřív jsme jezdily všude spolu. Naše rodinné dovolené nebyly jen o relaxu, ale hlavně o objevování nových míst. Milovaly jsme tu svobodu a dobrodružství. Procházky po amazonském pralese, výhledy na nekonečné vinice v Itálii, adrenalinové lyžování ve Francii. Byla to součást našeho života.
Jenže najednou je všechno jinak. Od té doby, co sestra oslavila devatenáctiny a mě je sedmnáct, rodiče nám řekli, že už jsme dost staré na to, abychom si všechno platily samy. A tím myslím všechno.
Žádná dovolená. Žádné výlety. Žádné kino, lyže, večeře v restauraci. Nic.
„Už jsme si s vámi užili dost“. To zrovna slyšet od rodičů nechceš!
Pamatuju si to přesně. Byla sobota odpoledne a rodiče přišli s velkým oznámením. Myslela jsem, že nám chtějí říct něco pěkného – třeba že zase pojedeme do Střední Ameriky nebo že máme plán na lyžování v Alpách. Jenže máma se na nás s úsměvem podívala a řekla:
„Tak holky, už jsme si s vámi užili dost. Teď je čas, abyste se o sebe začaly starat samy.“
Nechápala jsem. „Co tím myslíš?“ zeptala se sestra.
Táta se přidal: „Myslíme tím, že už jste velké. My jsme si vás užili, když jste byly malé, a teď je na čase, abyste se naučily fungovat samy. Už vás nebudeme brát na dovolené, výlety, do kina nebo na lyže. Chceme si užívat taky trochu sami.“
Najednou jsem měla pocit, jako by mi někdo dal facku.
Peníze jsou, ale pro nás NE?
Samozřejmě že chápu, že cestování stojí peníze. Jenže problém je v tom, že naši rozhodně nemají finanční problémy. Právě naopak – teď, když už nemusí platit naše dětské tábory a školy v přírodě, spoustu kroužků a sportovních akcí, si mohou dovolit cestovat ještě víc. Nemám pocit, že by ten nový pořádek byl o penězích. Asi už si chtějí užívat sami, bez svých dcer.
Za poslední rok byli v Austrálii, procestovali část Jižní Ameriky a momentálně jsou na třítýdenním road tripu po Novém Zélandu. Když jsem jednou zmínila, že bych taky ráda někam jela, máma jen mávla rukou:
„Tak si na to našetři. Brigády existují.“
Jasně. Brigády existují. Jenže já chodím na střední školu a nemůžu si dovolit pracovat na plný úvazek. Sestra sice studuje vysokou školu a přivydělává si, ale rozhodně nemá tolik peněz, aby si mohla dovolit procestovat celý svět tak, jak jsme to dělali dřív.
Takže zatímco naši šlapou po ledovcích na Novém Zélandu a sdílí fotky z luxusních hotelů, já sedím doma a říkám si: *Kdy se vlastně rozhodli, že už nejsme součást rodiny?*
Jde o víc než o peníze, strašně nás mrzí, jak nás „vyřadili“.
Nejde jen o to, že si musíme všechno platit samy. Jde o ten pocit, že jsme pro ně přestaly být důležité.
Když jsme byly malé, rodiče se o nás starali. Vodili nás na kroužky, jezdili s námi na výlety, učili nás lyžovat, ukazovali nám svět. Byli jsme tým. Rodina. A teď? Teď už jsme prý dospělé a máme si všechno zařídit samy.
Když jsem se o tom bavila s kamarády, většina z nich kroutila hlavou. Jejich rodiče s nimi stále jezdí na dovolené, i když jsou starší. Jasně, třeba si něco částečně platí sami, ale pořád je berou jako součást rodiny.
A tak si říkám – co je vlastně správné? Máme být vděčné, že nám rodiče ukázali svět, dokud jsme byly malé? Nebo máme právo cítit se dotčené, že nás teď úplně odstavili?
Odmítám se doprošovat
Přiznávám, že mě to trápí. Když vidím, jak se naši baví a cestují, zatímco já počítám každou korunu, mám chuť se jich zeptat: „A co my? Co my dvě, vaše dcery?“
Ale pak si říkám – proč bych se měla doprošovat?
Nechci být ten typ dítěte, který rodiče prosí o peníze nebo o to, aby s nimi mohl někam jet. Jestli to takhle cítí, fajn. Já se s tím naučím žít.
Sestra to vidí podobně. „Víš co? Ať si užijí. My si jednou uděláme vlastní životy a už je nebudeme potřebovat.“
Možná má pravdu. Možná nám tahle zkušenost pomůže být silnější.
Ale jedno vím jistě – až jednou budu mít svoje děti, nikdy se k nim neotočím zády jen proto, že už nejsou malé. Nikdy neřeknu: „Už jsme si tě užili dost, teď se starej sám.“ Protože rodina je rodina. A měla by držet pohromadě, ne se rozdělit podle toho, kdo má na co peníze.
Co dál?
Zatímco naši budou ještě týden poznávat Nový Zéland, já si zkusím najít brigádu na víkendy. Ne proto, že bych se chtěla osamostatnit tak, jak si to naši představují. Ale proto, že si chci dokázat, že to zvládnu i bez nich.
A až jednou budu mít dost peněz na vlastní cestování, nebudu se jich ptát, jestli chtějí jet se mnou.
Ne proto, že bych jim to chtěla oplatit. Ale proto, že už možná nebudu mít potřebu je tam mít.
