Hlavní obsah

Potkala jsem muže, který mi ukázal, že na lásku není nikdy pozdě. Cítím se jako zamilovaná dvacítka

Foto: Freepik.com

Někdy se člověk ocitne ve chvíli, kdy už se skoro vzdá. Ne ve smyslu, že by se mu nedařilo nebo že by měl život špatný, ale spíš v takovém tom tichém smíření, že už to prostě bude takhle.

Článek

Myslíte si, že už se nic převratného nestane. Že se srdce uklidnilo, emoce otupěly a že je to vlastně v pořádku. A pak přijde někdo, kdo vám to všechno během pár minut převrátí vzhůru nohama. A vy si připadáte, jako by vám bylo znovu dvacet, jen s tím rozdílem, že tentokrát si všechno pamatujete a víte, co se cení.

Tomáše jsem potkala úplnou náhodou. Byla to jedna z těch věcí, které si nenaplánujete, ani kdybyste se snažili sebevíc. Nepřišel v pravou chvíli – přišel ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už se mi něco takového nestane. Pár let po rozvodu, děti skoro dospělé, práce mě pohlcovala víc než je zdrávo a na vztahy jsem si zvykla koukat s lehkým cynismem. Všechno už tu přece bylo. Zklamání, naděje, komedie i drama. Už mě nic nepřekvapí. Myslela jsem si.

Poprvé jsme se viděli ve vlaku. Bylo to mezi Brnem a Prahou, vlak měl zpoždění, klimatizace nefungovala a já byla podrážděná, zpocená a unavená. Sedl si naproti mně, omluvil se za batoh, co mu zavadil o moje koleno, a usmál se tím způsobem, jakým se lidé usmívají, když opravdu myslí to, co říkají. Byl mladší, to jsem poznala hned. Ne o moc, ale dost na to, abych si sama pro sebe řekla: „Tak ten je mimo hru.“ A přesto jsme si začali povídat.

Byla to ta zvláštní lehkost, která mě překvapila. Nešlo o lichotky, flirt, dvojsmysly. Mluvili jsme o hudbě, o tom, co nás unavuje, co máme rádi na podzimu, a i když to zní banálně, bylo to jinak. Byl pozorný. Opravdu poslouchal. A já si najednou připadala viděná. Po tak dlouhé době. Ne jako matka, kolegyně, nebo žena, co už má „něco za sebou“. Jako žena. Tečka.

Když jsem vystupovala, řekl, že by byl rád, kdybych mu dala kontakt. Neřekl číslo, ani e-mail, prostě kontakt. A já nevím proč, ale místo rozpačitého vykrucování jsem mu ho opravdu napsala. Ještě ten večer mi přišla zpráva. Krátká. „Bylo mi s tebou dobře. Děkuju.“ A mně začalo bušit srdce, tak jako kdysi. A od té chvíle se to rozběhlo.

Chodili jsme spolu na procházky, povídali si, smáli se. Bylo to jiné než cokoliv, co jsem zažila předtím. Možná právě proto, že jsem vůbec nic nečekala. Že jsem neměla žádné plány. Najednou tu ale byl člověk, který se neptal, kolik je mi let, kolik mám dětí, co mám za sebou, ale co mám ráda. Jak se cítím. Který se díval, když jsem mluvila. Který mi ráno psal jen proto, aby mi popřál hezký den.

A já se začala měnit. Ne okázale, ale tiše. Usmívala jsem se, jen tak. Měla jsem chuť se hezky obléknout, upravit si vlasy, koupit si nový lak na nehty, protože „co kdyby si všiml“. Připadala jsem si, jako když mi je dvacet a poprvé se zamiluju. Ale nebyla to hloupá zamilovanost. Byla to radost. Tichá, čistá radost z toho, že se mnou někdo rád tráví čas. Že se mě někdo ptá, jestli chci čaj nebo víno. A že já se ptám zpátky.

Samozřejmě, že jsem měla pochybnosti. Byly chvíle, kdy jsem se ptala sama sebe, co od toho čeká. Jestli mu opravdu nejsem jen rozptýlení, jestli ho neomrzím. Ale nikdy jsem v jeho chování necítila povýšenost nebo faleš. A tak jsem ty pochybnosti začala pomalu pouštět. Řekla jsem mu, co si myslím. Všechno. Bez obalu. A on mi řekl, že na věku nezáleží, pokud se lidi cítí dobře spolu. A že on se se mnou cítí dobře. Že ho bavím. Že mě obdivuje. A já mu věřila.

Nevím, kam to povede. Nevím, jestli budeme spolu za rok, nebo za pět let. Ale vím, že teď jsem šťastná. A že v sobě nosím něco, co jsem myslela, že už je dávno pryč. Lehkost. Naději. Pocit, že jsem ještě žena, nejen „někdo, kdo už všechno zná“. A že mám právo být znovu zamilovaná. Bez výčitek. Bez omluv.

A tak bych chtěla říct všem, kdo si myslí, že už mají tenhle druh citu za sebou, že se pletou. Láska nepřichází v plánovaných termínech. Neřídí se rozumem. Neptá se na čísla, na minulost, na zkušenosti. Prostě přijde. A někdy se jen stačí nebát. Otevřít dveře. A pustit ji dál.

A já ji pustila. A nelituju.

Takže ano. Potkala jsem muže, který mi ukázal, že na lásku není nikdy pozdě. A já si připadám jako zamilovaná dvacítka. Možná to zní jako klišé. Ale pro mě je to nová kapitola. A já si ji píšu s radostí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz