Článek
Vzali jsme si týdenní pobyt v all inclusive resortu v Hurghadě, těšili jsme se na slunce, moře, koktejly, a hlavně na to, že konečně zpomalíme. Jenže jsem tehdy netušila, že tahle dovolená v sobě bude mít víc napětí než kterýkoli z předchozích měsíců dohromady.
Na první pohled šlo všechno hladce. Přílet, ubytování, pokoj s výhledem na moře. Manžel byl v dobré náladě, já taky. Už první večer jsme si šli sednout do baru u bazénu, dali si drink a sledovali zapadající slunce. Bylo to jako z katalogu. A pak přišel on – hotelový barman. Úsměv od ucha k uchu, dokonale načesané vlasy, košile rozepnutá o knoflík níž, než by bylo nutné. Nabídl nám drink a při podávání se mi podíval přímo do očí. Trochu déle, než by bylo běžné. Nepřikládala jsem tomu význam. Nejspíš byl jen milý. Ale můj muž si toho všiml.
Druhý den jsme šli znovu k baru. Znovu byl tam. Opět milý, znovu se usmíval, znovu kompliment. Řekl mi, že mám krásné oči, a že bych měla pít jen to, co mi sám namíchá, protože on prý pozná, co ženám chutná. Usmála jsem se a poděkovala. Upřímně – bylo to příjemné. Ne, že bych po něčem toužila, ale v běžném životě se mi tohle prostě nestává. Doma běhám mezi prací, nákupem, vařením, návštěvami u rodičů, a to, že by mi někdo složil lichotku jen tak, to už se mi dlouho nestalo. Ten barman byl jako postava z filmu. Věděl, co říct, kdy se usmát, kdy mlčet. Byl v tom prostě dobrý.
Manžel vedle mě ztuhl. Dělal, že se ho to netýká, ale já cítila, že něco není v pořádku. Začal být odtažitý, přestal se tolik smát, a pokaždé, když jsme šli kolem baru, odvracel pohled. Nechápala jsem proč. Vždyť se přece nic neděje. Nebyla jsem ta, kdo by flirtoval. Byla jsem na dovolené se svým mužem, ne s barmanem. Ale atmosféra mezi námi houstla.
Večer, asi třetí den pobytu, jsme se trochu pohádali. Manžel mi vyčetl, že si nechávám lichotit a že se na toho Egypťana moc usmívám. Že to není fér. Byla jsem překvapená. Vždyť přece neudělám ani krok navíc. A když už, tak spíš z opatrnosti – abych nebyla nezdvořilá. V té kultuře je běžné být milý, přece kvůli tomu nebudu dělat scény. Jenže pro něj to bylo něco jiného. V jeho očích jsem přestala být tou, která je jen jeho. A tím se něco zlomilo.
Začal být přehnaně pozorný. Držel mě víc než obvykle, všude mě doprovázel, a pokaždé, když jsme šli do baru, si sedl co nejblíž k pultu, aby dal najevo, že jsme spolu. Jenže tím se to celé zhoršovalo. Barman začal být drzejší. Dával mi komplimenty i před mým mužem. Zřejmě ho to bavilo – to napětí, které mezi námi vzniklo. A možná si i myslel, že má šanci. Že jsem další znuděná Evropanka na dovolené. Já ale nebyla znuděná, já jen chtěla pár dní klidu.
Vrchol přišel pátý den. Šla jsem sama do baru pro vodu, protože manžel usnul na lehátku. Barman byl jako vždy připraven. Jenže tentokrát zašel dál. Při podávání sklenice mě vzal za ruku a řekl, že bych s ním měla jít večer na pláž, že tam bude koncert, a že mi chce ukázat opravdovou krásu Egypta. Nečekala jsem to. Trochu mě to vyděsilo. Odsunula jsem se, řekla mu, že jsem vdaná a že o nic takového nestojím. Jen se usmál a pokrčil rameny. „Ale tvůj muž si tě neváží, jinak by nenechal jiného muže, aby ti říkal, jak jsi krásná,“ dodal a odešel.
Byla jsem v šoku. Když jsem se vrátila k manželovi, chtěla jsem mu to říct, ale neudělala jsem to. Věděla jsem, že by se jen ještě víc naštval. A možná i ublíženě zareagoval. Nechtěla jsem vyvolat další hádku. Ten večer jsem si šla brzy lehnout. Přemýšlela jsem o tom, co se to vlastně děje. O vztazích. O tom, jak málo někdy stačí, aby se rozkolísala důvěra. A taky o tom, jak rychle se může stát, že jeden z partnerů začne vidět hrozbu tam, kde třeba ani není.
Po návratu domů jsme o tom mluvili. Upřímně. A řekli si věci, které jsme si možná měli říct už dávno. Že bych někdy ráda slyšela, že jsem hezká. Ne od barmana v Egyptě, ale od něj. Že on by zase chtěl, abych víc vnímala, co ho trápí. Že i když jsme spolu už dlouho, neměli bychom brát jeden druhého jako samozřejmost. Že v každém vztahu se může najít třetí osoba – ale ne nutně jako milenec, spíš jako zrcadlo. A právě to se stalo. Ten barman pro nás byl zrcadlem.
Dnes se tomu smějeme. Ne že bych to chtěla znovu zažít. Ale bylo to něco, co nás donutilo přemýšlet. O sobě. O nás. O tom, co dělá vztah vztahem. A co dělá člověka zranitelným.
Dovolená skončila, ale to, co z ní zůstalo, nebylo jen pár fotek a mušliček. Zůstalo něco cennějšího – vědomí, že ani po letech by neměla chybět pozornost. A že i laciný kompliment od cizího muže může být varováním, že doma možná něco dlouho chybělo.
