Článek
Měl svoje auto, platil si byt, a když mě pozval na večeři, nedovolil mi ani sáhnout po peněžence. Pamatuji si, jak jsem kamarádce Martině tehdy nadšeně vyprávěla, že jsem konečně našla chlapa, který je nejen pohledný, ale i zodpovědný.
Po roce jsme se vzali. Byla to malá svatba, ale přesně taková, jakou jsme chtěli. Byt byl můj – zdědila jsem ho po babičce a splácela jen malou hypotéku, takže přestěhovat se ke mně bylo logické. Prvních pár měsíců bylo všechno jako z románu. Michal každé ráno odcházel do práce, vracel se večer, o víkendech jsme jezdili na výlety nebo chodili na dlouhé procházky. Dokonce mi pomáhal s domácností, což u mužů v mém okolí nebylo zrovna běžné.
Pak přišla ta nemoc. Nejdřív to vypadalo jako obyčejná viróza. Horečka, kašel, únava. Jenže to neodcházelo. Po týdnu ho lékař poslal na pracovní neschopnost, která se nakonec protáhla na tři měsíce. Diagnóza zněla mononukleóza s komplikacemi. Byla jsem mu oporou, vařila jsem posilující polévky, objednávala vitamíny, hlídala, aby bral léky. Koneckonců, v dobrém i ve zlém, že?
Jenže pak se Michal uzdravil – alespoň podle lékařů. Neschopenka skončila, ale on se do práce nevrátil. „Dali moji pozici někomu jinému,“ řekl mi jednoho večera, když jsem se ptala, proč nezvedá telefony personalistce z jeho firmy. „Řekl jsem jim, že za těch podmínek se vracet nebudu.“
V tu chvíli jsem s ním cítila. Představa, že by se měl vrátit někam, kde si ho neváží, mě rozčilovala. Podpořila jsem ho v rozhodnutí najít si něco lepšího. Říkala jsem si, že si zaslouží čas na zotavení a nalezení práce, která ho bude opravdu bavit. Vždyť s mým platem obchodní ředitelky to pár měsíců zvládneme.
Z pár měsíců je dnes dva a půl roku. Za tu dobu Michal neposlal jediný životopis, neabsolvoval žádný pohovor. Zpočátku tvrdil, že na trhu není nic, co by odpovídalo jeho kvalifikaci. Pak začal mluvit o tom, že by si chtěl otevřít vlastní firmu, ale kromě nekonečného průzkumu trhu a vytváření business plánů, které nikdy nedokončil, neudělal nic konkrétního.
Mezitím se náš vztah změnil k nepoznání. Z milujícího a aktivního partnera se stal člověk, který celé dny proleží na gauči, sleduje Netflix nebo hraje hry na počítači. Večer, když přijdu unavená z práce, sedí v obýváku obklopen nepořádkem a oznámí mi, že „zapomněl nakoupit“ nebo že „nestíhal uklidit, protože řešil důležité věci.“
Zkoušela jsem všechno. Nejdřív podporu a pochopení, pak jemné pobídky, později otevřený rozhovor o tom, že takhle to dál nejde. Nakonec jsem přešla k ultimátům. „Do konce měsíce si najdi práci, nebo se budeš muset odstěhovat,“ řekla jsem mu před týdnem po obzvlášť vyčerpávajícím dni v práci.
Jeho reakce mě dorazila. „Ty jsi tak materialistická,“ odpověděl mi s pohrdavým výrazem. „Pořád mluvíš jen o penězích. Copak nevidíš, že procházím složitým obdobím? Potřebuji tvoji podporu, ne ultimáta.“
V tu chvíli mi to došlo. On to opravdu nechápe. V jeho světě jsem já ta špatná, která mu nedává prostor pro seberealizaci. Za ty dva roky se přesvědčil, že má nárok na to, aby ho někdo živil, zatímco on „hledá sám sebe“.
Včera jsem navštívila právničku. Vysvětlila mi, jak postupovat při rozvodu. Byt je sice můj, ale po těch letech manželství by mohl vznášet nároky. Naštěstí nemáme děti, takže aspoň tohle bude jednodušší.
Dnes večer mu to řeknu. Řeknu mu, že ho opouštím, protože jsem si nevzala dítě, ale dospělého muže. Řeknu mu, že láska bez vzájemného respektu a zodpovědnosti nemá budoucnost. A hlavně – řeknu mu, že byt je můj a že má měsíc na to, aby si našel vlastní bydlení.
Vím, že to bude těžké. Možná bude plakat, možná vyhrožovat, určitě mě obviní z bezcitnosti. Ale už jsem se rozhodla. Po letech, kdy jsem táhla náš vztah jako osamělý vůl, chci konečně myslet na sebe.
Kde se stala chyba? Možná když jsem mu dovolila zůstat doma tak dlouho. Možná když jsem mu uvěřila, že hledá práci. Nebo možná ta chyba přišla mnohem dřív, když jsem si myslela, že člověk se nemůže tak zásadně změnit. Teď už na tom nezáleží. Důležité je, že vím, co musím udělat.
