Článek
Už jako malá holka jsem místo panáků stavěla z lega domy, kreslila půdorysy a snila o tom, že jednou budu navrhovat stavby, které tu zůstanou i dlouho po mně. Cesta na architekturu nebyla jednoduchá, ale zvládla jsem to. S čerstvým diplomem a hlavou plnou nápadů jsem nastoupila do menšího ateliéru v Praze, kde jsme byli čtyři – majitel Petr, dva zkušení architekti Jakub a Milan, no a já, zelenáč.
První měsíce byly jako z filmu – inspirativní prostředí, kolegové, kteří mě brali jako rovnocennou, a projekty, na kterých jsem mohla ukázat, co ve mně je. Díky škole jsem měla v malíku nejnovější technologie a postupy, a tak jsem často přicházela s nápady, které byly v našem konzervativnějším ateliéru svěží. Nejvíc mě bavila práce s prosklenými plochami, světlem a neobvyklými tvary, které ale nepůsobily jako výkřik do tmy, ale jako přirozená součást prostoru.
Milan byl tichý, precizní a většinou hleděl do svých výkresů. Jakub byl ten typ, který vždy stál vedle, když jsem něco vysvětlovala šéfovi, a občas prohodil: „To bych udělal jinak.“ Neznělo to zle, spíš jako kamarádská rada. Jenže mi začalo být divné, že se často pohybuje kolem mého stolu, když tam nejsem, a že si až moc často půjčuje mé podklady „pro inspiraci“.
Zlom přišel, když jsem dostala svůj první velký samostatný projekt – přestavbu staré továrny na moderní loftové byty. Investor chtěl zachovat industriální ducha místa, ale vdechnout mu nový život. Půl roku jsem na tom dřela. Probděla jsem noci, studovala podobné konverze v zahraničí, a dokonce jsem si našla starého dělníka, který v té továrně pracoval, abych pochopila duši místa. Vytvořila jsem něco, na co jsem byla pyšná – návrh, který respektoval historii, ale troufal si být i moderní.
Dva dny před prezentací jsem onemocněla. Horečka, zimnice, prostě klasická chřipka. Volala jsem šéfovi, že prezentaci budu muset odložit. „To nevadí, Kláro, pošli mi podklady, já to investorovi vysvětlím,“ řekl mi Petr konejšivě. Úleva. Podklady jsem poslala a zalezla zpátky pod peřinu.
O týden později, když už mi bylo lépe a vrátila jsem se do práce, se ke mně Petr přišel posadit s výrazem, který mi sevřel žaludek.
„Musím ti něco říct, a nebude se ti to líbit,“ začal tiše. „Jakub prezentoval tvůj projekt jako svůj vlastní. Investor byl nadšený a nabídl mu nejen realizaci, ale i další zakázky.“
Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil facku. „Cože? A tys ho nechal?!“ vyhrkla jsem.
Petr se zatvářil provinile. „Já jsem na té schůzce nebyl. Řekl, že se s tebou domluvil, že jste na tom spolupracovali…“
Vidím tu scénu jako dnes – stojím v ateliéru, ruce se mi třesou vzteky a bezmocí, a Jakub se na mě dívá s takovým tím úsměvem, který říká: „Co s tím jako hodláš dělat?“
„Je mi to líto, ale asi došlo k nedorozumění. Já jsem vycházel z tvých náčrtů, ale celý koncept jsem kompletně přepracoval,“ řekl, když jsem mu to vmetla do tváře.
Bylo to jeho slovo proti mému. Klasika. Jenže já jsem nebyla typ, který by to vzdal bez boje. Kontaktovala jsem právníka, specialistu na autorská práva. Věděla jsem, že to bude těžké dokazování, ale měla jsem své skici, poznámky, emaily – celou historii toho, jak projekt vznikal. Navíc jsem měla svého svědka, toho bývalého dělníka, který potvrdil, s kým probíral historii továrny.
Spor se táhl dva roky. Mezitím jsem z ateliéru odešla a založila vlastní studio. Bylo to náročné – pracovat na nových projektech a zároveň bojovat za ten ukradený. Jakub měl za sebou ateliér, já jen svou zarputilost a víru ve spravedlnost.
Když soud nakonec rozhodl v můj prospěch a přiřkl mi nejen autorství, ale i odškodnění, cítila jsem zvláštní směs zadostiučinění a hořkosti. Vyhrála jsem, ale za jakou cenu? Ta krádež mi vzala iluze, ale dala mi něco cennějšího – sílu a odhodlání.
Dnes, když vedu tým mladých architektů, je pro mě otázka autorství a respektu k cizí práci absolutně svatá. Každý nápad má svého tvůrce a každá myšlenka si zaslouží uznání. Možná proto jsme malá firma, ale naše práce je skutečně naše – poctivá, originální a s příběhem.
A Jakub? Když ho občas potkám na nějaké architektonické akci, projde kolem s pohledem upřeným do země. Asi ví, že ukrást může kdokoli, ale skutečně tvořit dokáže jen ten, kdo má vlastní vizi. A tu nelze ukrást ani koupit.
