Článek
Místo pokleknutí, slz dojetí a prstýnku na ruce jsme zírali na anglického buldoka, jak si labužnicky olizuje tlamu a funí štěstím. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, co všechno právě snědl.
Bylo to naše čtvrté výročí. Ten den jsme se oba vrátili dřív z práce, on byl podezřele nervózní, ale připisovala jsem to jeho roztomilé neschopnosti udržet překvapení. Na stole voněl dort – čokoládový, s malinami a ozdobami ze zlata a smetany. Vedle láhev prosecca, tichá hudba a jeho oči, které se snažily chovat nenápadně. Těsně předtím, než jsme si sedli, začal mi vyprávět o prvním rande, jak jsem mu tenkrát vytrhla papírový ubrousek z ruky a zasmála se tak, že to prý věděl – že tohle je ono. A pak zazvonil jeho telefon. Omluvil se, že to musí vzít. A šel do druhého pokoje.
Zůstali jsme v kuchyni jen já a náš Harold. Anglický buldok, kterému je srdečně jedno, jestli máte výročí, nebo splín. Hlavně když je něco na stole. A že tohle vonělo víc než všechny granule světa. Stačila minuta. Možná dvě. Moje záda otočená, a pak to ticho, to neklamné ticho, které znamená: někdo právě něco provedl.
Otočila jsem se a dort byl pryč. Zůstaly jen drobky a Harold s bradou celou od čokolády. Myslela jsem, že mě trefí. V prvním momentu jsem jen lapala po dechu, ale hned nato jsem začala panikařit, protože čokoláda je pro psy jed, to jsem věděla. A to byla jen první panika. Ta druhá přišla o deset minut později, když se vrátil můj partner, zarazil se u prázdného tácu a pak úplně ztuhl. Podíval se na mě, pak na Harolda a nakonec zašeptal: „Ten prstýnek byl uvnitř dortu…“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, brečet, nebo volat veterináře. Nakonec jsme udělali všechno. Na veterinární pohotovosti nás vzali okamžitě. Po vysvětlení situace si paní doktorka sundala brýle, odkašlala si a ujistila nás, že Harold přežije. Prstýnek prý taky, pokud nepoškrábal něco cestou. Doporučila nám pár dní počkat… a kontrolovat „výstupy“. Přesně tak to řekla. A tak jsme večery dalšího týdne trávili úplně jinak, než jsme plánovali.
Ten večer skončil proseccem bez přípitku, ale s podezřele pobaveným smíchem. Byl to mix zoufalství, lásky a naprosté absurdity. Dva dospělí lidé, kteří si objednali zlatý dort, snili o zásnubách a místo toho prohrabávali psí exkrementy v igelitových sáčcích. Po třech dnech se lesklý briliant konečně objevil. Doslova.
Když mi prsten pak znovu – tentokrát v misce na oříšky – podával, nemohl se přestat smát. A já taky ne. Ne proto, že by to byla romantika z reklamy. Ale protože právě v tomhle se pro mě ukrývá podstata vztahu. Ne v dokonalých gestech a načasovaných pokleknutích, ale v těch nechtěně směšných, trapných, bláznivých chvílích, kdy spolu brečíte smíchy u popelnice. A stejně víte, že chcete být navždy spolu.
Ten prsten dneska nosím. Čistý, blyštivý, bez zápachu, i když vím, že si ponese tuhle historku navždy. Stejně jako my. A Harold? Ten už má zákaz vstupu do kuchyně, ale vždycky, když se kolem dortu mihne, radši ho dvakrát zkontrolujeme. Člověk nikdy neví, co má uvnitř.
