Článek
Když se 1. března 2020 objevily první případy covidu-19 v Česku, nikdo netušil, jak moc tahle nemoc změní naše životy. Ve zprávách hlásili, že tři lidi v Praze mají nějaký nový virus z Číny. Tehdy jsem si myslela, že to bude jako prasečí chřipka - trochu povyku a za pár týdnů klid. Ale to jsem se šeredně spletla.
Všechno to začalo ve Wu-chanu, obrovském městě v Číně. Nejdřív se mluvilo o nějakém divném zápalu plic, pak o novém typu koronaviru. A najednou se to začalo šířit po celém světě jako lavina. Malajsie, Korea, Austrálie, pak USA, Francie, Itálie… za chvíli nebyla země, kde by se covid neobjevil. Virus zasáhl celý svět!
U nás to ze začátku vypadalo docela v pohodě. Pár případů tu a tam, většinou lidi, co se vrátili z lyžovačky v Itálii. Jenže pak to začalo nabírat na obrátkách. Pamatuju si, jak jsem jednoho dne šla do obchodu a najednou všichni měli roušky. Jako bych se ocitla v nějakém sci-fi filmu.
A pak přišla ta opatření. Nejdřív zavřeli školy, pak restaurace, kina, divadla. Najednou jsme všichni seděli doma a koukali z okna. Ulice byly prázdné, jako by někdo vypnul celou zemi. Lidi začali pracovat z domova, děti se měly učit online. Jenže to byla katastrofa. Skoro dva roky se pořádně neučilo! Děti seděly u počítačů, ale kolik se toho skutečně naučily? A co teprve ty rodiny, kde neměli počítač nebo internet? To byla noční můra pro učitele, rodiče i děti.
Nejhorší bylo to omezení kontaktů a zákaz provozování služeb. Kadeřnictví, kosmetika, pedikúra, masáže - všechno zavřené. Nemohli jsme navštěvovat babičku, vídat se s kamarády. Svatby, pohřby, promoce - všechno se rušilo nebo odkládalo. Člověk si najednou uvědomil, jak moc potřebuje být s ostatními lidmi.
A cestování! Najednou se nesmělo nikam. Hranice se zavřely a spousta lidí zůstala uvězněná v zahraničí, protože se nestihli vrátit domů. Pamatuju si ty záběry z letišť, kde lidi spali na zemi a čekali na nějaký záchranný let.
Sport dostal taky pořádnou ránu. Všechna sportoviště byla zavřená, sportovní akce se rušily nebo odkládaly. Profesionální sportovci mohli trénovat jen za přísných podmínek, amatérský sport byl prakticky zastaven. Děti a mládež byly pandemií zvlášť zasaženy - dlouhé měsíce bez pravidelného pohybu vedly k tomu, že mnoho z nich zlenivělo a přibralo na váze.
A zdravotnictví? To bylo na pokraji kolapsu. Nemocnice byly plné, chyběly postele, ventilátory, ochranné pomůcky. Doktoři a sestřičky makali do úmoru, někteří ani nechodili domů, aby nenakazili své rodiny. Operace se odkládaly, lidé s jinými nemocemi se báli jít k lékaři. Bylo to šílené. Zmatek a obavy z nákazy.
Pamatuju si, jak jsem jednou viděla reportáž z JIPky. Ti doktoři a sestry ve skafandrech, jak se starají o pacienty napojené na přístroje. Vypadali tak unavení, tak vyčerpaní. A přesto dál bojovali o každý život. Mnoho z nich obětovalo své zdraví.
Podle údajů Českého statistického úřadu zemřelo v roce 2021 na covid-19 v Česku 25,5 tisíce lidí, což představovalo 18 % všech úmrtí a covid se tak stal nejčastější příčinou smrti v tom roce. Celosvětově pak podle odhadů zemřelo na covid-19 přes 14 milionů lidí. To je, jako by zmizelo celé Česko a ještě kus Slovenska k tomu. A to nemluvím o těch, co covid přežili, ale mají dlouhodobé následky.
Pak přišla naděje v podobě vakcín. Pamatuju si tu euforii, když oznámili, že první vakcína je hotová. Lidi stáli fronty před očkovacími centry, každý chtěl být co nejdřív chráněný. Jenže pak se objevili ti, co vakcínám nevěřili. Najednou se společnost rozdělila na očkované a neočkované. Hádali jsme se o tom u rodinných večeří, na sociálních sítích, všude. Ti neočkovaní byli často kritizováni, což vytvářelo další napětí ve společnosti.
A to povinné testování! Člověk nemohl nikam bez negativního testu. Do práce, do obchodu, kamkoliv. Bylo to komplikované a vyčerpávající.
Covid změnil úplně všechno. Najednou jsme se báli podat si ruku, obejmout kamaráda. Roušky se staly běžnou součástí našeho oblečení. Dezinfekce byla všude - v obchodech, v MHD, v kancelářích. Člověk si připadal jako v nějakém sterilním světě.
A ekonomika? Ta dostala pořádnou ránu. Firmy krachovaly, lidi přicházeli o práci. Stát se snažil pomoct, ale bylo to jako hasit požár kropáčkem. Některé obory, jako turismus nebo gastronomie, se z toho vzpamatovávají dodnes.
Co mě ale překvapilo, byla ta vlna solidarity. Lidi začali šít roušky, nosit nákupy seniorům, pomáhat si navzájem. Jako by ta krize v nás probudila to nejlepší. Sousedi, co se dřív sotva pozdravili, si najednou povídali přes balkony.
Taky jsme se naučili spoustu nových věcí. Videohovory, online nakupování, bezkontaktní platby. Co dřív bylo výjimkou, se stalo normou. Firmy zjistily, že lidi můžou pracovat z domova a být stejně produktivní. Ale pro mnoho lidí to znamenalo izolaci a stres.
Myslím, že covid nás donutil zpomalit. Najednou jsme měli čas na věci, na které jsme ho dřív neměli. Lidi začali péct chleba, učit se nové jazyky, meditovat. Jako by nám ta pandemie dala šanci se zastavit a zamyslet se nad tím, co je v životě opravdu důležité.
Teď, když se ohlížím zpátky, vidím, jak moc nás covid změnil. Jsme opatrnější, víc si vážíme zdraví. Ale taky jsme se naučili být flexibilnější, přizpůsobivější. Zjistili jsme, že dokážeme zvládnout věci, o kterých jsme si mysleli, že jsou nemožné.
Jasně, pořád tu jsou problémy. Dlouhý covid, ekonomické dopady, psychické následky té izolace. Ale jsme tu. Přežili jsme to. A myslím, že jsme z toho vyšli silnější.
Covid nám ukázal, jak moc jsme všichni propojení. Že to, co se děje na druhém konci světa, může ovlivnit naše životy tady. Že zdraví jednoho je zdravím všech. A taky nám ukázal, jak důležitá je věda, výzkum, spolupráce.
Nevím, co přinese budoucnost. Jestli přijde další pandemie, další krize. Ale vím, že jsme se naučili být připravení. Že víme, co dělat. A hlavně - že to společně zvládneme.
Takže až příště uslyším o nějakém novém viru někde ve světě, nebudu to brát na lehkou váhu. Ale taky se nebudu bát. Protože vím, že ať přijde cokoliv, jsme na to připravení. A společně to zvládneme. Protože to je to, co nás covid naučil nejvíc - že když držíme spolu, dokážeme překonat cokoliv.
