Článek
Začalo to nenápadně. Když jsem před pěti lety poznala Petra, jeho dcera Karolína byla milá, tichá dvanáctiletá holčička. Trochu zakřiknutá, ale to jsem chápala – její rodiče se rozvedli, když jí bylo deset, a nebylo to zrovna přátelské rozloučení. Střídavá péče, hádky o alimenty, všechny ty klasické porozvodové radosti.
„Je to hodná holka,“ ujišťoval mě Petr. „Jen potřebuje čas, aby si zvykla.“ A já mu věřila. Proč ne? Měla jsem ráda děti, sama jsem žádné neměla a těšila jsem se, že budu mít s Karolínou hezký vztah. Ne jako matka – tu už měla – ale jako starší kamarádka, teta, někdo, na koho se může spolehnout.
První dva roky to vypadalo, že se to daří. Karolína ke mně byla zdvořilá, občas jsme spolu zašly na nákupy nebo do kina, když byla u nás. Jasně, občas byla protivná nebo náladová, ale to jsou všichni teenageři, ne? Nic, co by se nedalo zvládnout trpělivostí a láskou.
Jenže pak, někdy kolem jejích patnáctých narozenin, se něco změnilo. Z tiché, trochu nejisté dívky se stala… jak to říct slušně? Noční můra. Dračice. Monstrum v těle teenagerky.
Začalo to drobnými provokacemi. Nechávala po bytě nepořádek. Ignorovala dohodnuté časy večeří. Odpovídala jednoslabičně nebo protáčela oči, když jsem se jí na něco ptala.
„To je puberta,“ uklidňoval mě Petr. „Všichni jsme tím prošli.“ Možná. Ale moje puberta nezahrnovala záměrné ničení věcí nevlastní matky. Jednoho dne jsem našla svůj oblíbený svetr – dárek od babičky – „omylem“ vyhozený do koše na špinavé prádlo, politý červeným vínem.
„Promiň,“ řekla Karolína s úsměvem, který se ani nesnažil vypadat upřímně. „Myslela jsem, že je to hadr na podlahu.“
Svetr, který stál tři tisíce. Svetr, který jsem nosila jen na zvláštní příležitosti. Svetr, o kterém dobře věděla, co pro mě znamená. Když jsem to řekla Petrovi, pokrčil rameny. „Je to jen svetr. Koupím ti nový.“ Ale nešlo o svetr. Šlo o úmysl. O zlomyslnost. O vzorec chování, který se jen zhoršoval.
Karolína začala „ztrácet“ moje věci. Kosmetiku. Šperky. Peníze z peněženky. Když jsem se jí na to zeptala, tvářila se překvapeně a uraženě. „Myslíš, že jsem zlodějka? Řekni to rovnou!“
A Petr? Ten vždycky stál na její straně. „Nemůžeš ji z něčeho takového obviňovat bez důkazů,“ říkal. „Je to ještě dítě.“
Dítě. V sedmnácti. Dítě, které umělo manipulovat svým otcem jako profesionální loutkář.
Vrchol přišel po jejích sedmnáctých narozeninách. Uspořádali jsme jí večírek, pozvala si kamarády, objednali jsme občerstvení, koupili dárky. Snažila jsem se, aby to byl výjimečný den. I když jsme spolu nevycházely, chtěla jsem jí ukázat, že mi na ní záleží.
Večírek probíhal dobře. Karolína se bavila, její kamarádi byli překvapivě slušní, dokonce i ke mně. Začala jsem doufat, že se věci konečně obrací k lepšímu.
Jak naivní jsem byla.
Druhý den ráno jsem našla náš byt v katastrofálním stavu. To jsem ještě chápala – večírek, teenageři, nepořádek je nevyhnutelný. Co jsem ale nepochopila, byla ta zlomyslnost toho všeho.
Někdo – a nebylo těžké uhodnout kdo – nastříkal můj parfém po celé koupelně. Drahý parfém, který jsem dostala od Petra k narozeninám. Lahvička byla prázdná, koupelna páchla, jako by se v ní vykoupal celý parfumérský průmysl.
V obýváku jsem našla skleničku červeného vína vylitou na naší bílé pohovce. Ne převrhnutou – vylitou úmyslně, v dokonalém kruhu, jako rudá tečka na bílém plátně.
A v ložnici? Tam na mě čekalo nejhorší překvapení. Moje svatební šaty – ano, ty, které jsem si nechala ušít na míru pro náš velký den – byly pověšené na dveřích skříně, počmárané rtěnkou. Mou vlastní rtěnkou. Velký nápis přes živůtek: „MRCHA“.
Když jsem to uviděla, něco ve mně prasklo. Všechna ta trpělivost, všechna ta snaha porozumět, všechna ta láska, kterou jsem se snažila Karolíně dát – všechno bylo pryč. Zůstal jen vztek a bolest.
Vzala jsem telefon a zavolala Petrovi, který byl v práci. S pláčem jsem mu popsala, co jeho dcera udělala.
Jeho reakce? „Určitě to nebyla ona. Museli to být její kamarádi. Karolína by nikdy…“
V tu chvíli jsem pochopila, že jsem v téhle válce sama. Že ať Karolína udělá cokoliv, její otec ji vždycky omluví, vždycky najde výmluvu, vždycky bude věřit, že jeho holčička je nevinná oběť okolností.
Když se Karolína vrátila domů (byla u kamarádky, samozřejmě), konfrontovala jsem ji. Bez Petra, který byl stále v práci. Jen my dvě.
„Proč?“ zeptala jsem se jednoduše a ukázala na zničené šaty.
Podívala se na mě s úsměvem, který mi zmrazil krev v žilách. Nebyl to úsměv teenagerky. Byl to úsměv někoho mnohem staršího, mnohem vypočítavějšího.
„Protože můžu,“ odpověděla klidně. „Protože ať udělám cokoliv, táta vždycky uvěří mně, ne tobě. Protože jsi náhradnice a já jsem jeho krev.“
Stála jsem tam jako opařená. Ne kvůli tomu, co řekla – to jsem v hloubi duše věděla už dávno. Ale kvůli té chladnokrevnosti, s jakou to vyslovila. Kvůli tomu naprostému nedostatku lítosti nebo empatie.
„On si tě stejně nikdy nevzal kvůli lásce,“ pokračovala, když viděla, že jsem v šoku. „Vzal si tě, protože potřeboval někoho, kdo se postará o domácnost a občas mu zahřeje postel. Máma byla moc náročná, chtěla vlastní život. Ty jsi jednodušší, spokojíš se s drobky.“
V tu chvíli jsem udělala něco, za co se dodnes stydím. Zvedla jsem ruku a dala jí facku. Ne silnou – spíš symbolickou. Ale byla to facka.
Okamžitě se rozbrečela. Hlasitě, teatrálně, jako herečka v béčkovém filmu. A samozřejmě, přesně v tu chvíli se vrátil Petr.
Co následovalo, bylo přesně to, co Karolína předpověděla. Petr uvěřil jí, ne mně. I když jsem mu řekla, co mi řekla, i když jsem mu ukázala zničené šaty, i když jsem ho prosila, aby pro jednou viděl pravdu – bylo to marné.
„Jak jsi mohla zvednout ruku na moje dítě?“ křičel na mě. „Co se to s tebou děje? Tohle není žena, kterou jsem si bral!“
A Karolína? Ta stála za jeho zády a usmívala se. Tím svým chladným, vítězným úsměvem.
Od té doby uplynuly tři měsíce. Tři měsíce pekla. Žijeme vedle sebe jako cizinci – Petr, já a Karolína, která je teď u nás častěji než kdy dřív. Jako by vycítila, že nás může rozdělit, a rozhodla se toho využít naplno.
Petr se mnou skoro nemluví. Karolína se tváří jako oběť. A já? Já počítám dny do maturity, do chvíle, kdy snad odejde na vysokou školu a my budeme mít šanci náš vztah zachránit. Pokud ještě bude co zachraňovat.
Někdy v noci, když nemůžu spát, se ptám sama sebe – stojí to za to? Stojí za to žít s mužem, který nikdy neuvidí, jaká jeho dcera doopravdy je? Který vždycky postaví ji nad náš vztah, nad moje pocity, nad pravdu?
Nevím. Opravdu nevím. Vím jen, že jsem nikdy nechtěla být v téhle situaci. Že jsem nikdy nechtěla nenávidět sedmnáctiletou holku. A že jsem nikdy nechtěla pochybovat o muži, kterého jsem si vzala.
Ale tady jsem. A upřímně? Nemám tušení, jak to dopadne.
