Článek
Waris vyrůstala mezi velbloudy a kozami, v rodině, která putovala krajinou podle toho, kde zrovna bylo trochu trávy a vody. Její dětství bylo sice svobodné, ale taky drsné. Všechno se změnilo, když jí bylo pět. Vzali ji stranou a provedli jí obřízku. Bez jakéhokoliv umrtvení, prostě žiletkou. Neumím si představit tu bolest, ani to, jak se s tím dítě může vyrovnat. Waris to ale zvládla, i když si následky nesla celý život. Mnoho dívek tenhle rituál nepřežije, některé vykrvácí, jiné se nikdy nevzpamatují. Waris přežila, ale jizvy – na těle i na duši – si nesla dál.
V Somálsku je zvykem, že rodiče rozhodují o všem
A když Waris bylo třináct, oznámil jí otec, že ji provdá za starého muže, kterého nikdy neviděla. Měla být jeho čtvrtou ženou. V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Nechtěla skončit jako majetek někoho, kdo by jí nikdy nemohl dát ani trochu lásky nebo úcty. Tak se prostě sebrala a utekla. Bez bot, bez jídla, jen s tím, co měla na sobě. Šla pěšky přes poušť, kde se bála nejen lidí, ale i zvířat. Šla sama několik dní drsnou krajinou, pronásledoval jí lev. Byla na pokraji sil, hnal jí strach a touha po svobodě.
Nakonec se dostala do Mogadiša, kde našla tetu. Ta jí pomohla dostat se do Londýna. Waris neuměla anglicky, neměla peníze ani přátele. Začínala úplně od nuly. Pracovala jako uklízečka na ambasádě, u strýce, který v Londýně působil jako somálský velvyslanec.
Z pouště modelkou
Později uklízela v McDonald's. Po práci chodila na kurzy angličtiny, snažila se zapadnout, i když se cítila osaměle a často jí bylo smutno po domově. Jednou si jí v McDonald's všiml fotograf. Waris tomu nejdřív vůbec nevěřila, myslela si, že si z ní někdo dělá legraci. Nakonec ale kývla na focení a začaly se dít věci. Najednou byla na plakátech, v časopisech, na molech. Pracovala pro slavné značky, cestovala po světě, objevila se dokonce i ve filmu v jedné z Bondovek. Z holky, která utíkala bosá přes poušť, se stala slavná modelka.
Jenže ani sláva a peníze nezacelily staré rány. Waris pořád trápily zdravotní problémy, které jí způsobila obřízka. Dlouho o tom mlčela, styděla se, bála se, že by ji ostatní nepochopili. Nakonec se ale svěřila lékaři a podstoupila operaci, která jí konečně ulevila. Právě tehdy si řekla, že už nikdy nebude držet jazyk za zuby a začne o svých zážitcích mluvit nahlas.
V roce 1997 se odhodlala a v jednom časopise otevřeně popsala, co všechno si musela projít. Pro spoustu lidí to bylo poprvé, co o ženské obřízce vůbec slyšeli. Waris se stala symbolem boje proti krutému rituálu. Napsala knihu „Květ pouště“, která se rozletěla do světa a byla i zfilmována. Založila nadaci, která pomáhá dívkám v Africe, aby už nemusely procházet tím, co ona.
Dnes žije v Evropě, získala rakouské občanství, má dva syny a pořád bojuje za práva žen. Říká, že na chvíle samoty a zoufalství v Londýně nikdy nezapomene, ale právě díky nim našla sílu postavit se za sebe i za ostatní.
Pro mě je Waris Dirie důkazem, že i když vám život naloží na bedra víc, než si myslíte, že unesete, pořád se dá jít dál. Její příběh je o odvaze, o naději a o tom, že i jeden jediný hlas může změnit svět.
Ženská obřízka: Bolestivý rituál, který přežívá navzdory zákonům
Ženská obřízka, nebo spíš mrzačení pohlavních orgánů, znamená odstranění klitorisu, stydkých pysků nebo dokonce zašití poševního vchodu. Následky? Doživotní fyzické utrpení, psychická traumata a často i smrt při porodu.
Proč se to vůbec děje?
Důvody jsou hluboce zakořeněné v tradicích. V komunitách, kde se obřízka praktikuje, je považována za povinný krok k dospělosti. Bez ní by dívka nebyla „čistá“ a rodina by ji neprovdala.
Častým mýtem je spojování obřízky s náboženstvím. Ani islám, ani křesťanství ji nepřikazují – jde o starší zvyk, který přetrvává z dob starověkého Egypta. V Mali například věří, že novorozeně je „oboupohlavní“ a obřízkou se odstraní „ženský prvek“ u chlapců (předkožka) a „mužský“ u dívek (klitoris).
Kde se s ní setkáte?
Nejvíce případů zaznamenávají v Africe: Somálsko (98 % žen), Egypt, Súdán nebo Keňa.
Zákony versus realita
Většina zemí, včetně Česka, ženskou obřízku zakazuje. Egypt za ni uděluje až dva roky vězení, Keňa dokonce doživotí. Jenže zákony narážejí na tiché spolčení komunit. „Lidé to dělají tajně v domovech nebo lesích. Když dívka zemře, řeknou, že měla horečku,“ vysvětluje keňský právník. V Somálsku se zákrok často odehrává v uprchlických táborech, kde úřady nemají přehled.
Následky: Ticho, které bolí
Dívky po obřízce často trpí chronickými záněty, cystami nebo pomočováním. Při porodu hrozí prasknutí dělohy a smrt dítěte. „Bála jsem se, že mě manžel odmítne, když uvidí jizvy. Ani lékaři se na mě nedokázali podívat bez znechucení,“ svěřila se etiopská žena v dokumentu WHO. Psychická zranění jsou stejně hluboká – stud, deprese nebo odmítání vlastního těla.
Naděje na změnu
Organizace jako UNICEF nebo místní aktivisté bojují proti obřízce vzděláváním. V keňských vesnicích pořádají divadelní představení, kde ukazují, jak zákrok ničí životy. V Egyptě zase fatwy (náboženská stanoviska) vyvracejí mýtus, že obřízku vyžaduje islám. „Když stařešinové zjistili, že dívky po obřízce častěji umírají při porodu, začali tradici zpochybňovat,“ popsal úspěch kampaně v Senegalu pracovník OSN.
I když je cesta k odstranění obřízky dlouhá, každá dívka, která unikne noži, je vítězstvím. To říká somálská spisovatelka Waris Dirie, která sama prošla obřízkou: „Bolest lze přežít. Důležité je přestat mlčet.“
Zdroje: autorský text; kniha-Květ pouště; Wikipedie
