Článek
Prostě dokonalá pohádková scenérie – les pokrytý fialovým kobercem hyacintů s vysokými buky, jejichž světle zelené listy kontrastovaly s tou modrofialovou nádherou na zemi. Okamžitě jsem věděla, že tohle místo musím vidět na vlastní oči.
Začala jsem plánovat výlet. Zjistila jsem, že Hallerbos leží necelých 30 kilometrů jižně od Bruselu a že kvetoucí hyacintovce britské vytvářejí své kouzlo jen pár týdnů v roce – od poloviny dubna do začátku května. Všechno záleží na počasí. Příliš chladné jaro může kvetení oddálit, příliš teplé ho naopak urychlí. Je to taková přírodní loterie. Po zjištění všech informací jsem si zarezervovala letenky do Bruselu na poslední dubnový víkend a modlila se, aby příroda spolupracovala.
Kamarádka Eva, se kterou jsem měla cestovat, dva dny před odletem onemocněla. Moje nadšení to ale nijak neutlumilo – koneckonců, proč by člověk nemohl vyrazit na romantickou cestu za přírodními krásami sám? V pátek ráno jsem nasedla do letadla a po dvou hodinách letu už jsem byla v Bruselu.
První den jsem strávila prohlídkou belgické metropole. Užívala jsem si úžasné čokolády, vafle a piva, ale v hlavě mi stále vrtala myšlenka na modrý les. Podle předpovědi počasí měl být další den slunečný – ideální podmínky pro návštěvu Hallerbos. Večer v hotelu jsem si nastudovala cestu – z Bruselu se dá dojet vlakem do městečka Halle a odtud buď autobusem, nebo pěšky. Rozhodla jsem se jít pěšky, protože dubnové počasí bylo příjemné a já si chtěla užít každý moment své cesty za modrou pohádkou.
Ráno jsem vyrazila brzy, abych do lesa dorazila za ideálního světla. Jenže už na nádraží v Bruselu jsem začala mít podezření. Mnoho lidí čekalo na stejný vlak a nesli si fotoaparáty s velkými objektivy. Ve vlaku jsem zaslechla konverzace v angličtině, francouzštině, němčině – všechny o tomtéž: Hallerbos, modré zvonečky, hashtag #blueforest.
„Jezdíte tam často?“ zeptala jsem se starší paní s velkým fotoaparátem kolem krku, která seděla vedle mě ve vlaku.
„Každý rok,“ odpověděla s úsměvem. „Ale poslední roky je to čím dál horší. Dřív o tom lese věděli jen místní. Teď? Sociální sítě udělaly své.“
Když jsem vystoupila v Halle, byla jsem šokovaná. K lesu mířily davy lidí. Rozhodla jsem se je předběhnout a zrychlila krok. Po třiceti minutách svižné chůze jsem konečně spatřila první stromy Hallerbos a mé srdce poskočilo radostí. Jenže nadšení rychle opadlo.
Les byl plný lidí. Doslova přeplněný. Skupinky turistů s průvodci, páry pořizující romantické selfie, fotografové s obrovskými stativy, influencerky v dlouhých bílých šatech tančící mezi květinami pro dokonalý záběr… Snažila jsem se najít klidné místo, kde bych mohla vnímat krásu přírody o samotě, ale bylo to téměř nemožné.
Modré zvonečky byly samozřejmě úchvatné. Ten koberec hyacintovců britských, rozprostírající se mezi vysokými stromy, byl skutečně jako z pohádky. Jenže iluzi pohádkového lesa narušoval neustálý hluk turistů, bleskající fotoaparáty a neutichající cinkání mobilů s notifikacemi.
„Prosím vás, mohl byste ustoupit? Fotím tudy,“ požádal mě podrážděně jakýsi muž s obrovským fotoaparátem, když jsem se zastavila obdivovat jeden obzvlášť hustý porost hyacintů.
„Samozřejmě, promiňte,“ zamumlala jsem a rychle ustoupila stranou, jen abych vrazila do mladé ženy, která si právě upravovala šaty pro další fotku.
„Pozor!“ vykřikla anglicky. „Teď budu muset celou sérii fotit znovu!“
Cítila jsem se hrozně. Přijela jsem si užít krásu přírody a místo toho jsem se ocitla v bizarním cirkusu, kde lidé soutěžili o nejlepší fotku pro Instagram. Po dvou hodinách jsem to vzdala. Našla jsem si klidnou lavičku na okraji lesa, daleko od nejhustšího porostu hyacintů, a jen tak seděla.
Vedle mě si sedl starší pán s foťákem. „První návštěva?“ zeptal se mě belgicky a když viděl můj nechápavý pohled, zopakoval otázku anglicky.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Vy jste místní?“
Přikývl. „Chodil jsem sem jako dítě. Tehdy tu nikdo nebyl. Teprve před pár lety se Hallerbos stal slavným. Je to škoda. Les je nádherný, ale to množství lidí… Měla jste ho vidět před deseti lety.“
Cestou zpět do Bruselu jsem přemýšlela o tom, jak sociální média změnila způsob, jakým cestujeme a vnímáme krásu kolem nás. Kolik z těch lidí v lese skutečně vnímalo tu nádheru? A kolik z nich tam bylo jen pro fotku?
Modrý les Hallerbos byl úžasný i přes davy turistů. Ale nedokážu se zbavit pocitu, že nejkrásnější by byl za úsvitu, v tichu a osamění, kdy by člověk mohl slyšet jen zpěv ptáků a cítit vůni hvozdu. Možná se tam jednou vrátím – v nějaký deštivý všední den, kdy většina turistů zůstane doma. Protože některé zážitky prostě potřebují ticho a samotu, aby mohly skutečně rozkvést v našich srdcích.
