Článek
Jenže pak přišlo zdražování energií, zvýšil se nájem a najednou jsem každý měsíc koukala na účet s obavami, jestli vyjdu. Splátka hypotéky, pojištění, běžné výdaje – všechno spolykalo peníze rychleji, než jsem je dokázala vydělat. A když se mi porouchala pračka, byla to poslední kapka. Potřebovala jsem najít způsob, jak si přivydělat.
Náhoda tomu chtěla, že jsem na jednom večírku u kamarádky Jany potkala Michaelu. Elegantní žena kolem čtyřicítky, upravená, sebevědomá a s dokonalou angličtinou. Když jsem jí řekla o své finanční situaci, tajemně se usmála. „Mám pro tebe tip na přivýdělek. Dělám společnici cizincům, kteří přijedou do Prahy na obchodní cesty. Potřebují někoho, kdo je doprovodí na večeři, firemní večírek nebo třeba na prohlídku města.“
Přiznám se, že mi okamžitě naskočily všechny možné předsudky. Společnice? To přece musí být nějaká forma prostituce. Michaela si všimla mého výrazu a rozesmála se. „Není to, co si myslíš. Žádný sex, žádné intimnosti. Jen doprovod, konverzace, společnost. Ti muži – a občas i ženy – jsou v cizí zemi, neznají to tu a často se cítí osaměle. Platí za tvůj čas, pozornost a za to, že s nimi budeš konverzovat. Nic víc.“
Znělo to lákavě, ale pořád jsem měla pochybnosti. Co kdyby mě viděl někdo známý? Co by si o mně pomysleli lidé v práci? Michaela mi ale dala kontakt na agenturu, která tyto služby zprostředkovává, a já jsem si řekla, že se aspoň podívám na jejich webové stránky.
Týden jsem o tom přemýšlela. Pročítala jsem si reference na internetu, dokonce jsem našla několik článků o tom, jak takové služby fungují v zahraničí. A nakonec jsem se odvážila a zavolala do agentury. Paní na druhém konci linky mluvila velmi profesionálně a vysvětlila mi všechny podmínky. Musela jsem projít pohovorem, předložit doklady, podepsat smlouvu s jasnými pravidly chování. Všechno bylo naprosto seriózní.
Moje první zakázka byla doprovod japonského podnikatele Hitoši na večeři s jeho obchodními partnery. Byla jsem nervózní tak, že se mi třásly ruce, když jsem si nanášela řasenku. Pan Hitoši byl ale velmi zdvořilý, a kromě toho, že jsem s ním a jeho kolegy povečeřela v luxusní restauraci, měla jsem za úkol jen občas přeložit něco, čemu nerozuměl, a usmívat se. Za čtyři hodiny jsem dostala pět tisíc korun – víc než za dva dny v kanceláři.
Ze začátku jsem o své nové práci nikomu neříkala. Bála jsem se reakcí, předsudků. Ale postupně, jak přibývaly zakázky, jsem získávala sebevědomí. Zjistila jsem, že mi ta práce dává mnohem víc než jen peníze. Potkala jsem zajímavé lidi z celého světa, naučila se konverzovat o tématech, o kterých bych jinak neměla ani tušení, a hlavně – musela jsem začít dbát na svůj vzhled víc než kdy předtím.
„Terezko, vypadáš skvěle! Zhubla jsi?“ ptaly se kolegyně v práci. A měly pravdu. Začala jsem pravidelně cvičit, změnila jídelníček, investovala do kvalitnějšího oblečení. Zjistila jsem, že když doprovázím klienty do lepších podniků, musím vypadat reprezentativně. A tak jsem postupně obměnila šatník, naučila se líčit, a dokonce jsem začala chodit na lekce francouzštiny, protože jsem zjistila, že spousta klientů je z Francie nebo frankofonních zemí.
Když se mě dnes někdo zeptá, co dělám, hrdě odpovím, že jsem VIP společnice. Vím, že si někteří lidé ťukají na čelo a myslí si svoje. Minulý týden mi jedna známá přímo řekla: „Prosím tě, vždyť je to jen hezký název pro prostitutku.“Usmála jsem se a odpověděla jí: „Kdybys věděla, kolik hodin strávím učením se historických faktů o Praze, abych mohla provést zahraniční klienty po památkách, nebo jak dlouho mi trvá připravit se na doprovod na operu včetně nastudování jejího obsahu, asi by tě to nepřišlo tak jednoduché.“
Moje druhá práce mi dala finanční svobodu, sebevědomí a otevřela mi dveře do světa, o kterém jsem dřív jen četla. A jestli si někdo myslí, že za to musím platit svým tělem – jeho problém. Já vím, že jediné, co prodávám, je můj čas, má pozornost a konverzační schopnosti. A na to jsem náležitě hrdá.
