Článek
Pamatuju si to jako dnes – měla jsem zrovna rozdělanou večeři, těstoviny s tuňákem, jeho oblíbené jídlo, a při míchání omáčky jsem zaslechla, jak za sebou tiše zavřel dveře. Obvykle, když se vrací z města, hodí klíče na botník a zavolá na mě. Tentokrát nic.
„Zlato? Jsi to ty?“ zavolala jsem z kuchyně. Místo odpovědi se objevil ve dveřích, bledý jako stěna, s rukama zastrčenýma v kapsách, a pohledem upřeným někam mezi mě a podlahu.
„Byls u toho doktora?“ zeptala jsem se po chvíli, když bylo jasné, že on sám nezačne. Kývl.
„Mám hraniční poruchu osobnosti,“ vysypal ze sebe nakonec a těžce dosedl na barovou židli. „Emočně nestabilní poruchu osobnosti, hraničního typu. Takhle tomu přesně říkají.“
Chvilku jsem na něj jen zírala a v hlavě mi běželo – aha, tak proto ty výbuchy vzteku. Tak proto ty týdny, kdy se mnou sotva promluvil. Tak proto ten jeho strach, když jsem jednou odjela služebně na tři dny pryč a on mi volal každou hodinu, abych mu potvrdila, že se vrátím. Najednou to všechno začalo zapadat do sebe jako dílky skládačky.
„A je to… léčitelné?“ vyhrkla jsem a hned si přála, abych to řekla jinak. Znělo to, jako by byl nakažený nějakou nemocí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale dá se s tím žít. Dal mi nějaké prášky a mám chodit na terapii.“
Tu noc jsme spolu skoro nemluvili. Jakub si lehl do postele zády ke mně a já jsem se bála zeptat na cokoli dalšího. Místo toho jsem si vzala notebook a vyhledávala informace. Hraniční porucha osobnosti. Emoční nestabilita. Strach z opuštění. Problémy s identitou. Impulzivita. Sebepoškozování. Čím víc jsem četla, tím víc jsem se v tom viděla – ty Jakubovy záchvaty smutku nebo vzteku, které se objevily jako blesk z čistého nebe. Ta jeho neskutečná žárlivost, když jsem se bavila s jiným chlapem, byť by to byl jen kolega z práce. Ten jeho strach, že ho opustím, že ho nikdo nemá rád, že je k ničemu.
Naši známí o něm vždycky mluvili jako o temperamentním chlapíkovi. „S Jakubem nikdy není nuda,“ říkala mi moje kamarádka Petra, když jsme spolu začali chodit. Říkala to obdivně, jako by to byl kompliment. Jenže pak se mnou dvakrát rozešel a zase se vracel, pak vyhrožoval, že si něco udělá, když s ním nezůstanu, pak rozbil sklenici o zeď, když jsem přišla domů o hodinu později, než jsem slíbila… a tehdy jsem pochopila, že tohle není jen „temperament“. Tohle je něco víc.
Jakub mi asi měsíc po svém zjištění začal vyprávět o svém dětství. Jeho táta byl alkoholik. Doma jednou řval, jednou byl nejlepší parťák na světě. Nikdy jste netušili, co čekat. „Jako malej jsem pod postelí schovával sladkosti,“ vyprávěl mi jednou v noci, kdy nemohl spát. „Tajnou zásobu pro případ, že by zase zmizelo jídlo z lednice. Táta někdy všechno sežral nebo rozházel, když měl svůj amok. Stále musím mít něco k jídlu po ruce, jinak propadám panice.“
Jednou, když jsme byli u jeho tety na návštěvě, jsem z útržků hovoru pochopila, že jeho matka od nich odešla, když mu bylo něco kolem osmi let. Doma mi o tom pak řekl víc. „Přišel jsem jednou ze školy a táta seděl v kuchyni s lahví rumu. Řekl jenom „matka odjela k babičce“, ale nějak jsem tušil, že to není pravda. Babička totiž umřela rok předtím.“ Při vyprávění koukal z okna našeho bytu, jako by tam někde na ulici hledal svoji dávno ztracenou mámu. „Dlouho jsem si namlouval, že se vrátí. Každý Vánoce jsem pod stromeček dával i dárek pro ni – většinou nějakou blbost, co jsem vyrobil ve škole. Ale ona se nevrátila.“ Připadalo mi, že v sobě pořád nosí toho osmiletého chlapce, který nechápe, proč ho maminka opustila.
Potom žil sám s otcem. A nebylo to hezké soužití. Otec pil čím dál víc, chodil do práce čím dál míň. Na Jakuba často křičel, občas ho zamykal doma. „Jednou mě nechal zamčeného dva dny. Když se vrátil, nepamatoval si, že odešel. Celou dobu jsem jedl jen suchý chleba a pil vodu z kohoutku.“ Tehdy jsem si vzpomněla na jeho zásoby jídla pod postelí i v dospělosti a sevřel se mi žaludek.
Když mu bylo jedenáct, otec se opilý zabil v autě. Nebrzdil na železničním přejezdu. Jakub se díval na televizi, když mu to přišla oznámit policejní hlídka. „Normálně jsem seděl a koukal na Toma a Jerryho. Najednou zvonek a za dveřmi policajti. V tu chvíli jsem si říkal – tak, a teď půjdu do děcáku. Ale pak se objevila teta Zdena, táty ségra. Byl jsem u ní, dokonce si zařídila opatrovnictví. Dodnes nevím, jestli to bylo z lásky ke mně, nebo z povinnosti k bráchovi.“
Teta Zdena, jak mi vyprávěl, nebyla vyloženě zlá, ale dávala mu dost jasně najevo, že je přítěž. „Pořád opakovala, jak se kvůli mně všeho vzdala. Že měla plány cestovat, že se chtěla odstěhovat do Austrálie, že měla chlapa, ale ten s ní nechtěl zůstat, když si mě vzala k sobě.“ Nikdy mu nevyčítala konkrétní věci, nikdy ho netrestala za nic, co udělal, ale tenhle pocit viny, že kvůli jeho existenci musela změnit svůj život, v něm zakořenil tak hluboko, že dodnes automaticky předpokládá, že každému, koho potká, nějak pokazí život. „Nechápu, proč si mě vůbec vzala,“ řekl mi jednou, když jsme o ní mluvili. „Možná protože byla jediná příbuzná? Nebo protože dostávala nějaké peníze od státu? Fakt nevím.“ Poškrábal se za uchem a pokrčil rameny, jako by se ptal na něco banálního, jako proč je obloha modrá. Ten jeho bezstarostný tón mě bodal u srdce. Nejsmutnější bylo, že si myslel, že je to úplně normální takhle o sobě přemýšlet.
První měsíce po diagnóze byly pro nás peklem. Jakub střídavě zuřil – že je blázen, že má nálepku, že mu prášky otupují mozek – a pak zase propadal naprosté apatii. Někdy jsem přišla z práce a našla ho sedět na zemi v koupelně, s prázdným pohledem. Jindy jsme se pohádali kvůli nějaké hlouposti – třeba že jsem mu zapomněla koupit kafe – a on prásknul dveřmi tak silně, že vypadla futra.
Ale postupně, pomaličku jsme se začali učit, jak spolu žít. Já jsem se naučila, že když řekne „Nechci tě vidět,“ obvykle to znamená pravý opak – že potřebuje ujištění, že ho neopustím, i když zrovna zuří. On se naučil mi říct „Promiň, jsem teď hrozně naštvaný a nemůžu se ovládnout. Potřebuju chvilku sám.“ Obojí byla výhra.
Jeho terapeutka, paní doktorka Nováková, nám pomohla stanovit jasná pravidla pro krize. Že Jakub nebude rozbíjet věci, že nebudu brát osobně, když na mě křičí, že si zavoláme, když bude mít černé myšlenky. Dokonce jsme našli i humor – Jakub pojmenoval svoji poruchu „Mrchu“. „Mrcha se dneska probudila,“ říkával někdy ráno, když cítil, že to bude těžký den. A já jsem věděla, že dneska potřebuje trochu víc podpory.
Měli jsme i dny, kdy jsem si myslela, že to nezvládnu. Jako tehdy, když si po hádce o nějaké prkotině – jaký film budeme večer sledovat – rozřezal předloktí. Naštěstí jen povrchově, ale ta krev na našem koberci, ten jeho prázdný pohled… Odvezla jsem ho tehdy na pohotovost a v čekárně brečela jako malá holka. Nebo když v návalu žárlivosti smazal všechny moje mužské kontakty z telefonu. To jsem sbalila kufr a na tři dny odjela k rodičům. Ale vrátila jsem se. A on slíbil, že už nikdy…
A tak to šlo. Rok za rokem. Lepší dny, horší dny. Na naší svatbě (ano, řekla jsem ano!) byla Mrcha taky přítomná. Jakub uprostřed svatebního veselí zmizel a já ho po hodině hledání našla sedět na schodech za hotelem. „Co když ti jednou ublížím? Co když budu jako můj táta?“ ptal se se slzami v očích. Obejmula jsem ho a řekla, že není jeho táta. Že táta se neléčil, nesnažil se, neutekl z toho začarovaného kruhu. On ano.
Dnes, s odstupem šesti let, můžu říct, že život s člověkem s hraniční poruchou osobnosti je jako jízda na vlnách. Někdy jsou vlny divoké a vy se bojíte, že vás stáhnou ke dnu. Jindy jsou mírné a vy si říkáte, jak krásné je plavat. Ale hlavně – už víte, co čekat. A to je polovina úspěchu.
Pokud žijete s někým, kdo má podobné příznaky – ty výkyvy nálad, ten strach z opuštění, tu sebedestruktivitu – neváhejte vyhledat pomoc. Diagnóza může být vysvobozením. Dává vám mapu území, na kterém jste předtím jen tápali. A s mapou se dá dojít mnohem dál, než když bloudíte. I když cesta nikdy nebude úplně přímá.
