Článek
Bílé růže jí přece vždycky slušely
O pohřbu se doma mluvilo hned od prvního dne. Karel chtěl, aby všechno bylo hezké a důstojné, a navrhl bílé růže. Jeho matka je měla ráda a jemu připadalo samozřejmé, že jich bude u rakve co nejvíc. Jenže v tu chvíli se ozvala jeho dcera Lucie. Babička jí několik měsíců před smrtí řekla něco úplně jiného. Nechtěla hromady květin, které za pár dní zvadnou. Přála si, aby lidé místo velkých kytic koupili školní potřeby pro děti z rodin, které si je nemohou dovolit. Na pohřeb pak měli přijít jen s jedinou bílou růží. „Babička mi to řekla úplně jasně. Jedna růže jí prý bude stačit. Bylo jí líto peněz za kytice, když za ně může mít nějaké dítě novou aktovku nebo penál.“ Karel však namítl, že pohřeb má vypadat důstojně a že podobné věci se k němu nehodí.
Lucie začala chápat, proč na tom babičce tolik záleželo
Čím víc otec protestoval, tím víc Lucii vadilo, že se o posledním přání babičky mluví jako o nějakém podivném nápadu. Marie přitom celý život šetřila, nic nevyhazovala a před začátkem školního roku pravidelně někam odnášela tašky s věcmi. Rodina věděla, že pomáhá dětem, ale nikdo nikdy pořádně nevěděl proč. Až po její smrti se Lucie při rozhovoru se starší příbuznou dozvěděla něco, o čem babička téměř nemluvila. Když byla Marie malá, zemřela jí maminka. Otec se později znovu oženil a jeho žena už měla vlastní dceru. Té kupovala nové oblečení, boty i věci do školy. Marie dostávala to, co po ní zbylo. Použité šaty, obnošené boty, starou aktovku. Ale nejvíc jí nechyběly věci. Chyběl jí pocit, že na ní někomu opravdu záleží. „Najednou mi došlo, proč babička vždycky říkala, že dítě má aspoň jednou dostat něco, o čem ví, že to bylo koupené jen pro něj.“
Dary lidé nosili ještě před pohřbem
Lucie nakonec prosadila do parte krátkou prosbu. Kdo bude chtít, může místo velké kytice přinést rodině domů školní potřeby, které pak předají dětem ze sociálně slabých rodin. Na pohřeb stačí jedna bílá růže. První tašku přinesla sousedka. Pak přišla další známá s pastelkami a sešity, někdo donesl penál, jiný novou aktovku. Během několika dnů se v předsíni začaly hromadit krabice a tašky. Karel na ně zpočátku koukal rozpačitě, ale postupně přestal protestovat. „Když jsem viděla všechny ty nové věci, představila jsem si babičku jako malou holku, která nikdy nic podobného nedostala. Teprve tehdy jsem pochopila, že tohle její přání nebylo vůbec náhodné.“
Na pohřbu měl každý jen jednu růži
V den pohřbu už nikdo nenesl obrovské kytice. Většina lidí přišla s jedinou bílou růží. Kostel proto nebyl plný květin, ale přesto působil krásně a klidně. Po obřadu pomáhal Karel nakládat krabice se školními potřebami do auta, aby je rodina mohla odvézt dál. Dlouho nic neříkal. Pak přiznal, že o dětství své matky skoro nic nevěděl. Marie o něm doma nemluvila a on se nikdy příliš neptal. Lucie si jednu bílou růži z pohřbu nechala a doma ji usušila mezi stránkami knihy. „Myslím, že babička nechtěla zachránit celý svět. Jen chtěla, aby některé dítě zažilo to, co ona sama nikdy nezažila. Dostat něco nového a vědět, že je to opravdu jen pro něj.“
