Článek
Ona už má řidičák, já ještě chodím s vodítkem na krku do Lidlu. Ona už chodí s kluky, já ještě stavím sněhuláky na zahradě. Vždy byla napřed a já to přijímala jako přirozenou věc.
Když si ve třiadvaceti našla Tomáše a za rok měli svatbu, gratulovala jsem upřímně. Dokonce jsem si vzala ty příšerné lososové šaty, které Markéta vybrala pro družičky, a celý den se usmívala, i když mi střevíčky rozdíraly paty do krve. O dva roky později přišla na svět Anička, potom Honzík, a zdálo se, že se konečně dostáváme do fáze, kdy bychom mohly být prostě sestry bez soupeření. Já jsem stavěla kariéru v marketingu, ona se starala o děti a manžela. Rozdílné světy, které se mohou vzájemně obohacovat.
Jenže pak jsem udělala tu „chybu“ – nabídla jsem, že vezmu děti na víkend na hory. Byla zima, Markéta neustále opakovala, jak jsou děti zavřené v bytě, jak šílí a jak by potřebovaly vyběhat energii. Tomáš pracoval i o víkendech, aby splatili hypotéku na byt, a ona sama na lyže nejezdila.
„Mohla bych vzít děti do Pece,“ navrhla jsem jednou při nedělním obědě u rodičů. „Pronajala jsem si tam na víkend apartmán s kamarádkou, ale ona onemocněla. Je to zaplacené, je tam dětský vlek, a já bych si s nimi užila sníh.“
Markéta se na mě podívala s výrazem, který nedokážu popsat jinak než jako směs podezření a nevole. „A co jako s nimi budeš na těch horách dělat? Ty přece o dětech nic nevíš.“
„No, budu je učit lyžovat. Anička už přece loni stála na lyžích v té školce, kam jste ji přihlásili, a Honzíkovi koupím ty malé plastové lyžičky pro začátečníky,“ odpověděla jsem a snažila se znít sebevědomě.
„Ty nemáš děti, tak nekecej do výchovy,“ odsekla Markéta a obrátila se k mamce. „Mami, chceš ještě dolít kafe?“
Tehdy jsem si myslela, že to byl jen ojedinělý výlev frustrace. Jenže pak se z toho stal refrén, který jsem slýchala stále častěji. Když jsem navrhla, že bych děti vzala v létě k moři, že jim to jen prospěje a užijí si – byla jsem právě povýšená a chtěla jsem je pozvat jako dárek – odpovědí mi bylo: „Nemáš děti, tak nám nekecej do výchovy.“ Když jsem přinesla Honzíkovi knížku o dinosaurech, protože byl do nich blázen, slyšela jsem: „Fakt díky, ale příště se radši zeptej. Nemáš děti, tak těžko můžeš vědět, co je pro ně vhodné.“
Přesto jsem to nevzdávala. Milovala jsem ty dva malé človíčky celým srdcem. Byli pro mě kus rodiny, kousek naděje v době, kdy jsem sama řešila nefunkční vztahy a tlak okolí na to, proč ještě nemám vlastní děti. Nakonec Markéta většinou svolila, když jsem chtěla s dětmi něco podniknout, ale pokaždé s komentářem typu: „No tak jo, ale nezapomeň, že ve čtyři musí Honzík dostat léky na alergii. Ale ty tomu asi nerozumíš, když nemáš děti.“
Postupně jsem se stala tou tetou, která vozí děti na výlety, kupuje jim zmrzlinu, když maminka nechce, a ukazuje jim věci, které by s rodiči nikdy neviděly. Anička si zamilovala koně díky jezdeckému táboru, na který jsem ji vzala, Honzík objevil vášeň pro astronomii, když jsme spolu zůstali vzhůru do noci a pozorovali zatmění Měsíce.
A pak, před třemi měsíci, přišla ta rána. Tomáš nečekaně podal žádost o rozvod. Prý má už dva roky někoho jiného, mladší kolegyni z práce. Markéta se zhroutila. Nejdřív volala mamce, pak kamarádkám, a nakonec, k mému překvapení, mně.
„Můžeš přijet? Nevím, co mám dělat s dětmi. Brečím celý den,“ řekla do telefonu rozechvělým hlasem.
Když jsem dorazila, našla jsem ji schoulenou na gauči, s očima oteklýma od pláče. Děti seděly ve svém pokoji zaražené a vystrašené. „Teto, proč maminka brečí? Tatínek odjel a řekl, že se nevrátí,“ ptala se mě Anička.
Následující týdny jsem trávila více u sestry než doma. Vařila jsem, vodila děti do školy a školky, pomáhala Markétě vyřizovat papíry k rozvodu. Jednoho večera, když už děti spaly a my seděly u vína, které jsem přinesla, se na mě Markéta dlouze zadívala.
„Víš, co mi dochází? Jak nespravedlivá jsem k tobě byla,“ řekla tiše. „Pořád jsem opakovala, že nemáš děti, tak nemůžeš ničemu rozumět. A teď vidím, že jim rozumíš líp než jejich vlastní otec.“
Neodpověděla jsem hned. Místo toho jsem se natáhla a stiskla jí ruku. „Jsme rodina,“ řekla jsem nakonec. „A rodina drží při sobě, i když občas říkáme věci, které nemyslíme vážně.“
Ten večer jsme si dlouho povídaly – o dětství, o rodičích, o našich strachách a nadějích. A myslím, že poprvé po mnoha letech jsme byly opravdu sestry. Bez rivality, bez výčitek, jen dvě ženy, které spojuje víc než jen společná minulost.
