Článek
Od zlatých prstů nikdo domů nespěchal
Když zemřela pětaosmdesátiletá babička Ludmila, rodina se poprvé sešla v jejím bytě asi deset dní po pohřbu. Nešlo ještě o žádné oficiální dělení majetku, spíš chtěli uklidit potraviny, projít osobní věci a domluvit se, co bude dál. Její vnučka Alena tehdy přijela s tím, že vezme několik fotografií, možná starý porcelánový hrnek, ze kterého jí babička jako malé dávala kakao, a pomůže s vyklízením. Vůbec nepočítala s tím, že se během jediného odpoledne dozví o některých příbuzných víc než za předchozích dvacet let.
Babička neměla žádné velké jmění. Na účtu zůstalo něco přes sto tisíc korun, několik tisíc měla doma v obálce a v malé krabičce v ložnici byly tři zlaté prsteny, řetízek, náušnice a staré hodinky. Právě kolem šperků začala debata, která Alenu překvapila. Jeden prsten prý babička kdysi slíbila tetě, řetízek si pamatovala sestřenice a o náušnicích byla přesvědčená další příbuzná, že měly jednou připadnout její dceři. Najednou si všichni velice přesně pamatovali věty, které babička údajně řekla před deseti nebo patnácti lety.
„Seděla jsem tam a říkala si, že je zvláštní, jak dobře si každý pamatuje právě to, co se mu hodí. Já jsem si žádný slíbený prsten nepamatovala, ale zato jsem věděla, jaké sušenky měla babička vždycky ve spodním šuplíku.“
Alena se do dohadování příliš nezapojovala. Nebyla proti tomu, aby se věci rozdělily, ostatně od toho dědictví je. Vadilo jí spíš, jak rychle se z obyčejného vyklízení stalo počítání. Někdo navrhoval šperky ocenit, jiný tvrdil, že by bylo zbytečné platit znalce. Padla dokonce otázka, kdo si vezme starší televizi a zda má cenu prodávat téměř nepoužívaný kuchyňský robot.
Pak se z kuchyně ozvalo škrábání drápků
Po celou dobu seděl v kuchyni babiččin jedenáctiletý kříženec Ben. Byl malý, rezavý, trochu při těle a poslední roky už špatně slyšel. Babička s ním chodila třikrát denně kolem domu a znala kvůli němu skoro všechny sousedy. Kromě něj měla ještě čtrnáctiletou mourovatou kočku Mínu, která většinu rodinné porady prospala schovaná pod postelí.
O zvířata se od hospitalizace babičky dočasně starala sousedka z vedlejšího bytu. Krmila je, vyvenčila Bena a čistila kočičí toaletu. Bylo ale jasné, že to nemůže dělat dlouhodobě. Když tedy Alena mezi řečí položila jednoduchou otázku, kdo si Bena a Mínu vezme, v místnosti se poprvé udělalo úplné ticho.
Teta měla podle svých slov alergii na kočky. Strýc vysvětlil, že pes by se do jejich nového bytu nehodil. Sestřenice měla malé děti a nechtěla riskovat, jak budou starší zvířata reagovat. Další člen rodiny pracoval dlouho do večera. Někdo plánoval rekonstrukci, někdo hodně cestoval. Během několika minut se ukázalo, že každý má důvod, proč to právě u něj nejde.
„Nechtěla jsem nikoho soudit. Sama jsem doma psa ani kočku neměla a věděla jsem, že dvě stará zvířata nejsou dekorace, kterou člověk postaví do kouta. Jen mě zarazilo, že u prstenů nikdo nepotřeboval ani minutu na rozmyšlenou, zatímco u Bena najednou všichni začali vysvětlovat, proč to nejde.“
Alena je chtěla mít doma jen pár týdnů
Nakonec navrhla, že si obě zvířata vezme k sobě alespoň dočasně. Bydlela s manželem v řadovém domku se zahradou a jejich děti už byly dospělé. Představovala si, že během několika týdnů najdou Benovi a Míně vhodný nový domov. Manžel nebyl nadšený, ale souhlasil. Bena znal a kočku prý stejně skoro nikdy neviděl, protože před návštěvami utíkala.
První dny nebyly jednoduché. Ben stál večer u dveří a čekal, jako by se babička měla každou chvíli objevit. V noci několikrát chodil po chodbě a Alenu budilo cvakání jeho drápků o podlahu. Mína první dva dny téměř nevylezla z přepravky a potom si našla místo za křeslem v obýváku. Alena několikrát skutečně otevřela inzeráty s nabídkami adopcí starších zvířat. Nikdy ale žádný vlastní nenapsala.
Postupně se doma všechno změnilo docela nenápadně. Ben začal ráno čekat u její postele a po snídani vyžadoval krátkou procházku. Mína si oblíbila široký parapet v kuchyni. Manžel, který původně tvrdil, že pes rozhodně nesmí na sedačku, mu po měsíci koupil vlastní deku právě na její roh.
„Jednou jsem si uvědomila, že už vlastně žádný nový domov nehledám. Koupila jsem velké balení granulí, objednala Bena na veterinu a Míně nový škrabací strom. V tu chvíli bylo asi rozhodnuto.“
Ze svého podílu si nechala jen jednu obyčejnou věc
Když se později řešily babiččiny osobní věci definitivně, Alena o žádný šperk nestála. Vzala si několik fotografií, starou keramickou mísu a modrý hrnek s oprýskovaným ouškem. Ostatní jí připadalo najednou podivně nepodstatné. Ne proto, že by peníze nebo zlato neměly cenu, ale protože sama každý den doma viděla něco, co do seznamu majetku jednoduše napsat nešlo.
Nejvíc ji pobavila situace, která přišla o několik měsíců později. Jedna z příbuzných se při návštěvě zmínila, že Alena vlastně dopadla dobře, protože si z babiččina bytu vzala „to, co chtěla“. Alena se podívala na Bena spícího pod stolem a na Mínu nataženou přes polovinu pohovky.
„V duchu jsem se tomu musela smát. Já jsem je přece původně vůbec nechtěla. Jen jsem nechtěla, aby po babiččině smrti putovali někam úplně cizím lidem jen proto, že se nám ostatním nehodili do života.“
Ben u ní nakonec žil ještě téměř tři roky. Mína o něco déle. Alena dodnes má babiččin modrý hrnek, několik fotografií a krabičku s Benovým starým obojkem. Když si někdy vzpomene na odpoledne, kdy se rodina dohadovala nad šperkovnicí, už se nezlobí. Spíš jí připadá trochu absurdní, kolik energie tehdy všichni věnovali tomu, kdo dostane který prsten.
Protože ze všeho, co po babičce zůstalo, jí nakonec nejvíc změnily život právě dvě věci, o které se nikdo nepřel.
