Článek
Dárek v podobě stříbrného řetízku jsem sice ocenila, ale večer skončil jako většina našich společných chvil v poslední době – sledováním televize, každý na svém konci pohovky. Nebylo to špatné manželství, jen unavené. Jako boty, které jsou pohodlné, ale už dávno ztratily původní lesk.
Milan pracoval jako stavební inženýr, já učila na základní škole. Děti už byly z domu – Petr studoval v Brně a Katka pracovala v Praze. Najednou jsme měli spoustu času jen pro sebe, ale neuměli jsme ho naplnit ničím jiným než rutinou a zvykem. Vstát, práce, nákup, večeře, televize, spánek. Další den znovu.
„Neměli bychom něco změnit?“ zeptala jsem se jednou Milana při snídani. Zvedl oči od novin (ano, patřil k té vymírající generaci, která stále raději čte tištěné noviny než zprávy na mobilu). „Co třeba?“ odpověděl s mírným zájmem.
„Nevím. Něco nového. Nějaký koníček, který bychom mohli dělat spolu.“ Přemýšlela jsem nahlas. „Tanec? Procházky? Nebo začít sbírat nějaké starožitnosti?“
Milan se pousmál. „Víš, co jsem nedávno četl? Že v našem věku je dobré trénovat mozek novými aktivitami. Prý to oddaluje stařeckou demenci.“
„Děkuji za připomenutí našeho věku,“ odpověděla jsem kysele, ale věděla jsem, že má v něčem pravdu. Oběma nám táhlo na padesát a občas jsem cítila, jak rychle ten čas letí.
O týden později přinesl Milan domů balíček, který nepůsobil nijak zvlášť zajímavě – krabici s nápisem „Geocaching starter kit“. Nevěděla jsem, co to je, a Milan mi to s nadšením vysvětlil. Prý je to takové hledání pokladů moderní doby. Lidé po celém světě schovávají malé schránky a ostatní je pak pomocí GPS souřadnic a indicií hledají. Když je najdou, zapíší se do logbooku, případně vymění drobný předmět a schránku opět pečlivě schovají pro další hledače.
Byla jsem skeptická. „Takže budeme běhat po lesích s telefonem v ruce a hledat krabičky?“ zeptala jsem se s lehkou ironií v hlase.
„Ne jen po lesích,“ odpověděl Milan, nečekaně nadšený. „Jsou po celém světě, v městech, na hradech, v horách… všude. A některé jsou prý velmi důmyslně ukryté.“
První výpravu jsme podnikli následující sobotu. Milan vybral nějakou „jednoduchou“ schránku, což jsem ocenila, protože jsem pořád nebyla přesvědčená, že toto je aktivita pro padesátníky. Souřadnice nás dovedly k malému parku na okraji města, který jsem znala, ale nikdy jsem v něm nestála u konkrétního stromu a nehledala v jeho dutině schránku velikosti krabičky od filmu.
Když jsme po dvaceti minutách hledání konečně našli malou plastovou krabičku pečlivě zamaskovanou kusem kůry, cítila jsem zvláštní vzrušení. Jako dítě, které právě objevilo poklad. Milan se tvářil stejně – oči mu zářily, když otevíral schránku a ukazoval mi maličký notýsek plný podpisů a dat.
Další víkend jsme vyrazili znovu. A další také. Postupně jsme objevovali kešky stále náročnější – jednou jsme museli vylézt na skalní vyhlídku, jindy jsme luštili složitou šifru, abychom získali správné souřadnice. Jednou nás hledání dovedlo k romantické zřícenině hradu, kde jsme pak zůstali dlouho po setmění, povídali si a pozorovali hvězdy jako za mlada.
Začali jsme plánovat výlety – nejdřív jednodenní, později i delší. „Víš, že v Budapešti je úžasná série kešek, která tě provede těmi nejzajímavějšími místy města?“ nadhodil Milan jednou u večeře a já se přistihla, že se těším na společnou cestu více než za poslední roky.
Během geocachingu jsme znovu objevili, jak skvěle se doplňujeme. Milan má analytickou mysl, umí číst mapy a plánovat trasy. Já mám oko na detail a obvykle jako první najdu dobře zamaskovanou schránku. Začali jsme se znovu smát společným vtipům, držet se za ruce při procházkách a povídat si o věcech, které přesahovaly běžné domácí povinnosti.
Po roce a půl jsme měli na kontě téměř 200 nalezených keší a naplánovanou dovolenou v Chorvatsku – samozřejmě s trasou plnou zajímavých geocachingových zastavení. Jednou v noci, když jsme leželi v posteli po náročném, ale nádherném dni stráveném hledáním složité multikeše v přírodním parku, Milan mě objal a řekl: „Víš, že díky těm krabiččím jsem se do tebe znovu zamiloval?“
A já musím přiznat, že to platí i obráceně. Náš neobvyklý koníček nám vrátil to, co se za ta léta pomalu vytratilo – společné zážitky, dobrodružství a radost z maličkostí. A možná je to tím, že když spolu hledáme poklady, znovu vidíme, že tím největším pokladem je to, co máme přímo před sebou.
