Článek
Doma už se cítila skoro zdravá
Lucie prodělala na konci léta nemoc, která ji na několik dní úplně vyřadila. První dny většinou spala, bolela ji hlava, byla slabá a neměla chuť skoro na nic. Postupně se ale cítila lépe. Teplota zmizela, začala normálně jíst a po bytě už se nepohybovala jen mezi postelí a kuchyní. Lékař jí doporučil ještě několik dní odpočívat, jenže Lucie už začínala být nervózní z práce. V kanceláři chyběla déle, než byla zvyklá, kolegyně za ni přebírala část úkolů a v e-mailu přibývaly zprávy. „Říkala jsem si, že přece nejsem člověk, který bude doma ležet jen proto, že se ještě necítí úplně ve své kůži. Horečku jsem neměla a připadalo mi, že už to zvládnu.“
První den zvládla, druhý už byl horší
Do práce přišla v pondělí ráno. Nalíčila se, vzala si své obvyklé oblečení a cestou si dokonce připadala skoro jako před nemocí. Dopoledne uteklo rychle. Vyřídila poštu, telefonovala, doplnila rozdělané úkoly a několikrát odmítla nabídku kolegyně, že něco dokončí místo ní. Odpoledne už byla unavená, ale přisuzovala to tomu, že několik dní nebyla v běžném tempu. Druhý den vstávala mnohem hůř. Po obědě měla problém soustředit se na jednoduchou tabulku a domů dorazila tak vyčerpaná, že si lehla ještě v oblečení. „Nechtěla jsem si připustit, že je něco špatně. Pořád jsem si říkala, že se jen potřebuji znovu dostat do rytmu.“
Ve čtvrtek už cestu do práce vzdala
Třetí pracovní den se přidala výrazná slabost a Lucie začala mít pocit, že jí tělo jednoduše nestačí. Ráno ve čtvrtek vstala, udělala si kávu a začala se chystat. Po sprše si ale musela sednout na postel, protože se cítila úplně bez energie. Tehdy poprvé připustila, že návrat do práce nebyl důkazem odpovědnosti, ale spíš její tvrdohlavosti. Zavolala do zaměstnání a zůstala doma. „Nejhorší bylo, že po mně nikdo nechtěl, abych se vracela dřív. Ten tlak jsem si vytvořila sama. Měla jsem pocit, že musím ukázat, že všechno zvládnu.“
Pár dnů navíc nakonec nic nezkazilo
Lucie si tentokrát dala skutečně čas a k běžnému režimu se vracela postupně. Práce se bez ní nezastavila, kolegové situaci zvládli a žádná katastrofa, které se v duchu obávala, nenastala. O několik dní později už se cítila výrazně lépe a hlavně pochopila něco, co dříve považovala za samozřejmost jen u ostatních. Odpočinek po nemoci není lenost ani selhání pracovního nasazení. „Dnes bych raději zůstala doma o tři dny déle, než se pak další týden dávala dohromady. Člověk má někdy pocit, že své tělo přemluví. Já jsem zjistila, že to tak jednoduše nefunguje.“
