Článek
Že budu muset zamykat dveře, měnit si číslo a vyhýbat se místům, kam by mohla chodit. A přitom to začalo tak nevinně.
Vždycky byla dominantní. Silná, rázná žena, která si uměla prosadit svou. Byla to ona, kdo rozhodoval, co je správné a co ne, co bych měla dělat, s kým bych se měla stýkat, jak bych měla žít. Od dětství mě neustále kontrolovala. Když jsem přišla domů o pět minut později, čekal mě křížový výslech. Když jsem si koupila něco, co se jí nelíbilo, dokázala mi vysvětlit, že jsem si vybrala úplně špatně. Když jsem měla nějaký svůj názor, většinou ho smetla ze stolu jako nesmysl.
Když jsem vyrostla, naivně jsem si myslela, že se to změní. Že mě začne brát jako dospělého člověka, že se k sobě budeme chovat s respektem. Ale všechno se jen zhoršilo. Když jsem si našla přítele, nelíbil se jí. Když jsem si našla práci, nevyhovovala jí. Cokoliv, co jsem udělala, nebylo dost dobré.
Pak přišel zlom – otěhotněla jsem. A z matky se stala posedlá babička.
Už během těhotenství mi organizovala život. Vybírala mi jídlo, říkala, co můžu a co ne, hlídala, jestli dostatečně odpočívám, a kontrolovala, jestli nejím něco, co by „mohlo dítěti ublížit“. Každý den mi volala, chtěla vědět, jak se cítím, jaké mám výsledky z vyšetření. Zdálo se mi to trochu přehnané, ale říkala jsem si, že je to jen starostlivost.
Jenže po porodu se situace proměnila v peklo.
Najednou měla pocit, že můj syn není můj, ale její. Že má na něj právo. Že je to její dítě stejně jako moje.
Chodila k nám každý den. Každý. Den. Zazvonila ráno s tím, že „jde jen na chvilku“. Z chvilky se staly hodiny. „Pomáhala“ mi, ale ve skutečnosti jen přebírala kontrolu. Sama rozhodovala, kdy se bude dítě krmit, kdy bude spát, co si oblékne. Pořád říkala, že to přece dělá lépe, že už to má zažité, že já jsem ještě „nevyzrálá matka“ a že ji jednou za tu péči budu prosit.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že potřebuju soukromí. Že si chci nastavit vlastní pravidla. Že já jsem matka, ne ona. Jenže to nepochopila.
Místo toho začala manipulovat. Když jsem řekla, že chci být se synem sama, udělala scénu. Rozplakala se, že jsem krutá. Že ji chci odříznout od jediného vnoučete. Že ona si na rozdíl ode mě váží rodiny. Že ji ničí, jak ji odháním.
Když jsem jí zakázala chodit každý den, začala pronásledovat mě.
Volala mi pětkrát denně. Když jsem nezvedla, psala zoufalé zprávy. „Proč mi to děláš?“ „Jsem pro tebe mrtvá?“ „Nemůžu svého vnuka ani vidět?“
Když jsem jí neodpovídala, objevila se u nás. Zazvonila, a když jsem neotevřela, čekala venku. Stála tam i dvě hodiny, dokud jsem nevyšla.
A pak začala chodit k nám do školky. Čekala tam u brány, vyptávala se učitelek. Tvrdila, že má právo vědět, jak se jejímu vnoučkovi daří. Když jsem se ohradila, řekla, že ještě budu ráda, že tam chodí, že aspoň někdo se o dítě zajímá, když já jsem tak necitlivá.
Když se k něčemu nedostala legálně, zkusila to jinak. Jednou jsem zjistila, že si na Facebooku našla jednu z mých kamarádek a psala jí, že se o mě bojí. Že mám „poporodní depresi“ a že možná nezvládám být matkou. Když mi to kamarádka řekla, měla jsem pocit, že omdlím.
Když nepomohlo nic, začala mému synovi šeptat do ucha, že maminka je na ni zlá. Že ona ho miluje nejvíc na světě a že ho bude vždycky chránit. Když to jednou zopakoval doma, sevřel se mi žaludek.
Vyhrožovala, že půjde k soudu. Tvrdila, že si zažádá o „právo na kontakt s vnoučetem“ a že mě donutí jí ho dávat.
Každý den jsem žila ve stresu. Nešlo už jen o to, že ji nechci vidět. Šlo o to, že se jí bojím.
Byly dny, kdy jsem radši nešla ven, protože jsem se bála, že mě někde zastaví, že na mě začne křičet na ulici. Byly dny, kdy jsem nechtěla otevřít okno, protože jsem měla pocit, že mě sleduje.
Manžel se mě snažil podpořit, ale i na něj měla páky. Věděla, kde přitlačit. Když se jí snažil držet stranou, udělala scénu a hrála na city. „Snad bys neobětoval vlastní matku,“ říkala mu. A on nevěděl, co dělat.
Došlo to tak daleko, že jsem si změnila číslo a zablokovala ji na sociálních sítích. Neměla jsem jinou možnost. Pořád mi ale v hlavě blikalo, že je to moje matka. Měla by být někým, komu věřím. Místo toho je člověkem, před kterým se musím skrývat.
Když někdo řekne „rodina je nejdůležitější“, vzpomenu si na tohle všechno. A uvědomím si, že rodina je důležitá jen tehdy, když vás neničí.
