Článek
Počítačové hry. Téma, které mě dřív vůbec nezajímalo, ale teď? Teď o tom přemýšlím furt. Všechno to začalo, když jsem viděla, jak moje Anička prosedí u počítače celý víkend. Nejdřív jsem na ni jen křičela, ať jde ven, ale pak jsem si řekla, že tomu musím přijít na kloub.
Víte, já sama jsem nikdy nebyla žádný hráč. Maximálně tak Solitaire, když jsem se nudila v práci. Ale teď? Teď vím o hrách víc, než bych kdy chtěla.
Musím uznat, že některé věci mě překvapily. Třeba to, jak složité ty hry jsou. Myslela jsem si, že je to jen takové to pif-paf, ale některé hry mají příběhy jak z knížky. Anička mi jednou vyprávěla zápletku z nějaké hry a já koukala jak puk.
A co teprve, když jsem zjistila, že se při hraní učí anglicky! To mě dostalo. Já se biflovala slovíčka ze sešitu a ona se baví s lidmi z celého světa a ani si neuvědomuje, že se učí.
Jenže pak jsou tu ty věci, co mě děsí. Třeba když vidím, jak Anička zapomíná jíst, protože se nemůže od hry odtrhnout. Nebo když slyším, jak na někoho křičí do mikrofonu uprostřed noci. To mi pak běhá mráz po zádech.
Kamarádka Jarka mi vyprávěla, jak její Pepík prohrál všechny úspory v nějaké online hře. Kupoval si tam virtuální meče nebo co. Tisíce korun v háji! To jsem myslela, že mě trefí.
A co teprve, když jsem se dozvěděla o těch závislostech. Četla jsem článek o klukovi, co hrál tři dny v kuse a pak zkolaboval. To mě vyděsilo tak, že jsem Aničce div nevyhodila počítač z okna.
Ale pak jsem si řekla - moment, neblázni. Vždyť já sama jsem jako mladá koukala hodiny na televizi a nic mi není. Možná je to jen nová forma zábavy?
Tak jsem se rozhodla, že to prozkoumám. Sedla jsem si k Aničce a řekla jí, ať mi ukáže, co hraje. A víte co? Bylo to docela zajímavé. Hrála nějakou strategickou hru, kde musela budovat město a obchodovat s ostatními hráči. Musím uznat, že to vypadalo docela složitě.
Pak mi ukázala hru, kde se učila programovat. Programovat! Já v jejím věku neuměla ani zapnout počítač a ona tam skládala kódy jak profík.
Manžel se mi smál, že jsem stará konzerva. Prý hry rozvíjejí logické myšlení a učí děti řešit problémy. No jo, ale co ta závislost? Co to násilí v některých hrách?
Zeptala jsem se na to Aničky a ona mi řekla něco, co mě překvapilo. Prý ví, že je to jen hra a že v reálném životě by nikdy nikomu neublížila. A že když hraje moc dlouho, bolí ji oči a hlava, takže sama ví, kdy přestat.
Nevím, nevím. Pořád mám z toho všeho smíšené pocity. Na jednu stranu vidím, že se Anička díky hrám leccos naučila. Dokonce i její učitelka říkala, že se jí zlepšila angličtina a logické myšlení.
Na druhou stranu se bojím, aby to nepřehnala. Aby nezapomněla, že existuje i skutečný svět. Svět, kde nemůže resetovat level, když se něco nepovede.
Snažím se s ní o tom mluvit. Ptám se jí, co ji na těch hrách tak baví. Proč tráví tolik času u počítače místo venku s kamarády. A víte co? Někdy mě její odpovědi překvapí.
Říká, že ve hrách může být kýmkoliv chce. Může zachraňovat světy, budovat impéria, objevovat nové planety. Že je to únik od reality, kde je jen obyčejná holka ze sídliště.
To mě trochu zarazilo. Copak náš skutečný život je tak nudný, že musíme utíkat do virtuálního světa? Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem já v jejím věku četla romantické knížky a snila o princích na bílém koni. Možná je to to samé, jen v modernější podobě?
Rozhodla jsem se, že nebudu hysterická. Že se pokusím najít kompromis. Domluvili jsme se s Aničkou, že může hrát, ale má stanovený časový limit. A že za každou hodinu u počítače musí hodinu strávit venku nebo nějakou jinou aktivitou.
Dokonce jsem se odvážila a zkusila si s ní zahrát. Byla to nějaká taneční hra a musím říct, že jsem se u toho zapotila a zasmála víc než za celý minulý měsíc.
Pořád mám své obavy. Pořád se bojím závislosti a toho odtržení od reality. Ale snažím se to brát s rozumem. Kontroluju, kolik času Anička u her tráví. Zajímám se o to, co hraje a s kým.
A hlavně - snažím se jí ukázat, že skutečný život může být stejně zajímavý jako ten ve hře. Bereme ji na výlety, učím ji nové věci, snažíme se spolu trávit čas.
Protože ať už si o hrách myslím cokoliv, jedno vím jistě - skutečné vztahy, skutečné zážitky, to je to, co nás na konci dne dělá šťastnými. A to žádná hra nenahradí.
Tak co vy? Jak to máte s hrami u vás doma? Já se pořád učím, pořád hledám tu správnou cestu. Ale jedno vím jistě - dokud se o tom budeme bavit, dokud budeme hledat rovnováhu, tak to zvládneme. Protože ať už jsou hry dobré nebo špatné, jsme to my, rodiče, kdo má v rukou kormidlo. A je na nás, abychom své děti vedli tím správným směrem - ať už s joystickem v ruce nebo bez něj.
