Článek
Jenže já už se rozhodla a stojím si za tím – svého syna Filipa nebudu nutit chodit na kroužky, které ho nebaví. Místo toho jsem mu koupila nový iPhone a iPad a nechám ho, ať si hraje. A víte co? Myslím, že je to tak v pořádku.
Vždycky jsem měla představu, jak bude Filip sportovní typ. Viděla jsem ho, jak hraje fotbal, plave nebo jezdí na kole. Jenže Filip je úplně jiný. Od malička ho nejvíc bavilo sedět doma a zkoumat různé věci po svém. V pěti letech rozebíral budík, v sedmi instaloval aplikace do mého telefonu lépe než já. A když nastoupil do školy, ukázalo se, že sporty jsou jeho noční můra.
„Mami, já tam nechci,“ řekl mi jednou, když jsem ho vezla na fotbal. Oči měl plné slz a ruce se mu třásly. „Všichni se mi smějí, že neumím kopnout do míče. A trenér pořád křičí.“
První rok jsem trvala na svém. „Musíš něco dělat, nemůžeš jen tak sedět doma,“ opakovala jsem. Zkoušeli jsme fotbal, pak plavání, pak atletiku. Všude to bylo stejné – Filip se trápil, plakal a já jsem si připadala jako nejhorší matka pod sluncem, když jsem ho nutila nastoupit do auta a jet na trénink.
Pak mi jednou zavolala jeho třídní učitelka. „Víte, Filip se mi svěřil, že se bojí středy a pátku. To jsou dny, kdy má kroužky, a on je z toho celý rozklepaný.“
Ten večer jsem se na Filipa podívala jinýma očima. Na malého kluka, kterého moje představy o zdravé výchově ničí. Který se bojí vlastní matky, protože ho nutí dělat věci, u kterých se cítí mizerně.
Druhý den jsem ho odhlásila ze všech kroužků. Cítila jsem se provinile, ale zároveň jako bych z nás obou sňala obrovskou tíhu. Jenže pak přišla další otázka – co s volným časem? Filip samozřejmě okamžitě sáhl po telefonu a začal hrát hry.
Moje máma, klasická babička staré školy, mě hned zkritizovala. „Ty mu dovolíš celý den civět do telefonu? Vždyť z něj bude asociál! Za našich časů jsme byli pořád venku!“
Možná má pravdu. Možná dělám chybu. Ale když vidím Filipa, jak se směje, když mi ukazuje novou aplikaci, kterou objevil, a vysvětluje mi, jak funguje, říkám si – je tohle opravdu tak špatné? Je to horší než dítě, které se třese strachy před každým tréninkem?
A tak jsem se rozhodla jít proti proudu. Koupila jsem Filipovi nový iPhone a iPad a řekla mu: „Tohle jsou tvoje věci. Můžeš na nich dělat, co chceš.“ Jediné pravidlo je, že večer je odkládáme mimo ložnici a o víkendech jezdíme na výlety, kde je používáme jen v nutných případech.
Překvapilo by vás, kolik výčitek a nepříjemných poznámek jsem si za tohle rozhodnutí vyslechla. Od rodičů ve škole, kteří mi vysvětlovali, jak mobily ničí dětem mozek. Od učitelů, kteří mi na třídních schůzkách vyčítavě říkali, že Filip nemá žádné sportovní úspěchy. I od kamarádek, které mají děti přihlášené na pět kroužků týdně a neustále je vozí z baletu na klavír a z klavíru na angličtinu.
Ale víte, co je zvláštní? Filip si našel svou cestu. Začal sledovat videa o programování a sám se naučil základy kódování. V jedenácti letech vytvořil svou první jednoduchou hru. Jeho učitelka informatiky mi řekla, že má talent, který ona ve škole nemůže rozvíjet, protože učební plány jsou mnohem jednodušší než to, co Filip už umí.
Minulý týden přišel s tím, že by chtěl zkusit kroužek robotiky. Ne proto, že bych ho nutila, ale proto, že ho to zajímá. Poprvé jsem viděla, jak se těší na organizovanou aktivitu. A v autě cestou domů mi nadšeně vyprávěl o všem, co se naučil.
Každé dítě je jiné. Některé potřebuje běhat venku, jiné sedět nad knihou nebo tabletem. A naším úkolem jako rodičů není formovat děti podle našich představ, ale pomoci jim najít jejich vlastní cestu.
Takže ano, dala jsem svému synovi do ruky mobil místo toho, abych ho nutila na kroužek. A rozhodně toho nelituji. Protože teď mám doma šťastné dítě, které se nebojí středy ani pátku. A to je pro mě důležitější než všechny poháry za sportovní úspěchy dohromady.
