Článek
Jenže pak nám kolegyně z práce začala vychvalovat Bulharsko, jak je to tam levné a jak si užijí i naše děti. Martin má šestnáct a Adéla čtrnáct, takže jsme hledali něco, kde by se nenudili. Na fotkách vypadaly hotely luxusně, pláže byly dlouhé a písečné, a cena za all inclusive na sedm dní – 100 000 korun pro čtyřčlennou rodinu – nám připadala přijatelná. Říkala jsem si, že Bulharsko už dávno není tou zaprášenou destinací, kam jsme jezdili jako děti s rodiči v devadesátkách. No, nikdy jsem se tolik nemýlila.
První zklamání přišlo hned po příjezdu do hotelu. Recepční nás uvítala s kyselým výrazem, jako bychom ji vytrhli z nějaké důležité činnosti, přitom tam jen seděla a koukala do mobilu. „Pokoj bude připravený až za dvě hodiny,“oznámila nám bez náznaku omluvy, přestože bylo už pozdě odpoledne a my jsme za sebou měli cestu letadlem a pak ještě hodinu a půl transferem z letiště. Nakonec jsme si mohli aspoň odložit kufry a jít se projít.
Když nám konečně přidělili pokoj, nestačila jsem se divit. Na fotkách v katalogu vypadal prostorný a moderní, ve skutečnosti byl tak malý, že jsme se s Petrem museli střídat, kdo půjde první do koupelny, protože jinak bychom se tam nevešli oba. Koupelna byla ještě horší – dlaždice z osmdesátých let, sprcha s plesnivým závěsem a umyvadlo, které vypadalo, že se každou chvíli utrhne ze zdi. Balkon jsme naštěstí měli, i když se na něj vešly jen dvě plastové židle, a když si na ně někdo sedl, druhý už nemohl projít.
„Mami, to je jako z nějakého retro filmu,“ komentovala to Adéla, když si rozbalovala kufr na posteli, protože nikde jinde nebylo místo. Martin se jen zasmál a řekl, že si aspoň vyzkoušíme, jaké to bylo za socialismu.
První večeře v rámci all inclusive nás utvrdila v tom, že jsme udělali obrovskou chybu. Jídlo bylo přepálené, maso tuhé a výběr omezený na tři druhy masových směsí, které všechny chutnaly úplně stejně. Petr se snažil být optimistický: „Třeba to zítra bude lepší, první den bývá chaos.“ Nebyl. Ani druhý, ani třetí. Po celý týden jsme jedli stejné nevýrazné pokrmy, vše nám připomínalo české lečo. Na konci pobytu už jsme se těšili na obyčejný český řízek nebo pečené kuře.
Co je ale na Bulharsku možná nejhorší, je naprostá absence čehokoli zajímavého na výlety. Jediné místo, které opravdu stálo za návštěvu, bylo historické městečko Nesebar. Prošli jsme ho za dvě hodiny a pak jsme nevěděli, co dál. Na výlet do Sofie nebo do pohoří Vitoša to bylo příliš daleko – znamenalo by to strávit celý den v autobuse tam a zpět. Možná nějaký výlet na lodi s rybařením…Zbytek týdne jsme tedy trávili na pláži, která byla sice pěkná, ale po třech dnech začala nuda dohánět i naše pubertální děti, které normálně vydrží hodiny na telefonu. Také nás zarazila informace o zvýšené kriminalitě, už v recepci nás varovali, že si máme dávat velký pozor na osobní věci, peníze a hlavně doklady. Což nás jen utvrdilo, že tady se nic moc nezměnilo a Balkán zůstává Balkánem.
„Příště pojedeme někam, kde se dá aspoň někam jít,“ stěžoval si Martin, když jsme čtvrtý den v řadě seděli u bazénu a sledovali stejné animační programy, které by nenadchly ani předškoláka. Adéla mezitím počítala, kolik dní nám ještě zbývá.
Když se mě teď někdo zeptá na Bulharsko, musím bohužel říct, že se tam opravdu od devadesátých let skoro nic nezměnilo. Možná pár nových hotelů, pár nových obchodů se suvenýry, ale mentalita, služby a celková atmosféra zůstaly stejné. Kdo chce dovolenou strávit jen ležením na pláži, jako by byl u českého rybníka, jen s mořem a slanou vodou, tak prosím. Pro toho to může být ideální destinace. Ale pro rodinu s dospívajícími dětmi, která chce kromě pláže i něco zažít, objevovat a poznávat? Rozhodně ne.
Příště raději připlatíme a pojedeme někam, kde dostaneme za své peníze odpovídající hodnotu. Protože 100 000 korun za týden v prostředí, které vypadá jako z minulého století, prostě není dobrá investice.
