Článek
Ne nic přehnaného, stačil by mi malý 2+kk kdekoliv v dojezdové vzdálenosti od centra, kde pracuji. Jenže jak se ukazuje, i s naspořeným milionem a příslibem hypotéky si dnes člověk nemůže být jistý vůbec ničím.
Když mi realitní makléřka Ivana poslala nabídku bytu 2+1 v panelovém domě na okraji Prahy, zaujala mě na první pohled. Fotky na inzerátu vypadaly slušně – trochu zastaralý, ale udržovaný byt, navíc za cenu, kterou bych si potenciálně mohla dovolit. Jasně, šest milionů není málo, ale v dnešní době jsem za takovou nabídku byla vděčná. Hned jsem si domluvila prohlídku na následující den.
„Je to skvělá investiční příležitost,“ opakovala Ivana po telefonu. „Musíte jednat rychle, o podobné byty je obrovský zájem.“ Byla jsem nadšená a nervózní zároveň. Konečně bych mohla mít něco vlastního, místo abych každý měsíc posílala polovinu výplaty na účet pronajímatele.
V den prohlídky jsem si vzala v práci volno. Oblékla jsem se trochu společensky, abych působila jako seriózní zájemkyně. Prý to pomáhá, když o byt usiluje víc lidí – a podle makléřky byl o tento byt enormní zájem. Adresu jsem našla bez problémů, panelový dům jako každý jiný, jen trochu omšelejší fasáda. Když jsem však vstoupila do chodby v přízemí, ucítila jsem první závan pachu, který se nedal jednoznačně identifikovat – něco mezi zatuchlinou, plísní a cigaretovým kouřem.
„Byt je ve třetím patře,“ informovala mě makléřka, která už čekala ve vstupní hale. „Výtah bohužel nefunguje, ale bude opraven příští měsíc. Majitelka už to má přislíbené od družstva.“ Vydaly jsme se po schodech, které, jak jsem si všimla, byly pokryté vrstvou špíny, jako by je nikdo neuklidil minimálně od revoluce.
Když makléřka odemykala dveře bytu, všimla jsem si jejího váhavého výrazu. „Musím vás upozornit, že byt je v původním stavu. Poslední majitelka byla starší paní, která tu žila přes čtyřicet let,“ řekla opatrně. To samo o sobě neznělo špatně. Starší lidé často nemají na rekonstrukce sílu ani prostředky, to chápu. Ale co jsem uviděla, když se dveře otevřely, mě naprosto šokovalo.
Zápach byl tak intenzivní, že jsem se bezděčně zakryla rukou ústa a nos. Cigaretový kouř se mísil s pachem moči a něčím, co připomínalo zkažené jídlo. Na stěnách v předsíni byly viditelné žluté mapy od nikotinu a v rozích u stropu se černala plíseň. Podlaha byla pokrytá špinavým linoleem, které na několika místech chybělo úplně, odhalujíc holý beton.
„Pojďte dál, ukážu vám obývací pokoj,“ vyzvala mě makléřka s nuceným úsměvem. Následovala jsem ji do místnosti, která kdysi mohla být příjemným obývákem. Teď to byl sklad nepotřebných věcí – staré noviny vyrovnané v komíncích podél stěn, křeslo s prodřeným potahem, na kterém se válely špinavé deky, a televize, která pamatovala ještě černobílé vysílání.
„Zde je potřeba trochu té představivosti,“ pokračovala makléřka. „Vidíte ten potenciál? Velká okna, prostor…“ A pak dodala to, co mě definitivně dorazilo: „Stačí jen vymalovat a vyměnit podlahy.“
Ložnice i kuchyně byly ve stejném, ne-li horším stavu. V kuchyni jsem zahlédla šváby, kteří se rozprchli, když jsme vstoupily, a na stěnách za starou linkou bylo vidět, že tam zatékalo možná roky. Koupelna byla kapitola sama pro sebe – vana hnědá od vodního kamene, umyvadlo popraskané a záchod… raději nebudu zacházet do detailů.
„Kolik byste odhadovala investici do rekonstrukce?“ zeptala jsem se, když jsme se vrátily do předsíně, a já nedočkavě vyhlížela východ z tohoto domu hrůzy.
Makléřka se zamyslela. „No, kompletní rekonstrukce by mohla stát kolem milionu, možná trochu víc. Ale to je běžné. Každý druhý byt v této oblasti potřebuje renovaci.“
Milion? V hlavě jsem si začala počítat. Nová koupelna, kuchyň, podlahy, elektroinstalace, omítky, okna… to bude spíš dva miliony. Dva miliony nad rámec kupní ceny pěti milionů. Za byt 2+1 v paneláku na okraji města.
„A o byt je opravdu zájem?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. „Při této ceně a stavu?“
„Samozřejmě! Mám už tři vážné zájemce. Jeden pán dokonce nabídl, že zaplatí v hotovosti,“ odvětila pohotově. Možná to byla pravda, možná standardní taktika, jak vyvolat tlak. V tu chvíli mi to bylo jedno.
Poděkovala jsem za prohlídku a vyšla na čerstvý vzduch, kde jsem konečně mohla pořádně dýchat. Cestou domů mi hlavou vířily myšlenky – je tohle skutečně realita dnešního trhu s bydlením? Musíme platit miliony za byty, které jsou v tak zuboženém stavu?
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přehodnotila jsem své plány, své možnosti i své nároky. Možná budu muset šetřit ještě déle. Možná se budu muset smířit s menším bytem nebo lokalitou dál od centra. Ale jedno vím jistě – šest milionů za byt hrůzy, kde bych se bála i umýt nádobí, rozhodně platit nebudu.
