Článek
Někdy přemýšlím, jak dvě ženy vychované pod stejnou střechou mohou být tak rozdílné. Zatímco já žiju v tempu, kde se vše mění podle toho, co zrovna přinese den, moje sestra jede podle svých přesných pravidel. Má v sobě zvláštní přesvědčení, že existuje jen jeden správný způsob, jak dělat věci. A tím správným způsobem je ten její. Vždycky, když se potkáme, chvíli je příjemné ji poslouchat, protože je to člověk, který má rád řád. Jenže po pár minutách začne vynášet své rady a já cítím, jak se mi utahuje smyčka kolem krku.
Její návštěvy bývají podobné drobné kontrole. Otevře dveře, rozhlédne se po bytě a okamžitě vidí něco, co je podle ní špatně. Něco, co by udělala jinak. Když vařím, komentuje, jak dlouho dusím maso. Když něco zařizuji, připomíná, že se to má dělat tím a tím způsobem. V jejím světě neexistuje prostor pro improvizaci, jen přesná pravidla, která měla podle ní už naše máma a která se ona snaží předat dál. Jenže já mám pocit, že se v nich dusím.
Když rady místo pomoci zatěžují
Nejhorší je, že ona to vůbec nemyslí špatně. Myslí si, že mě tím chrání. Jenže já už jsem dávno dospělá žena a potřebuju, aby mi někdo důvěřoval, že si svůj život zvládnu uspořádat. Když mi radí, jak mám vést domácnost, jak mám vychovávat dítě nebo jak si mám rozvrhnout den, mám pocit, že ze mě dělá nezkušenou holku, která bez ní nic nezvládne. A to mě bolí víc, než bych si chtěla připustit. Protože v jejích očích se pořád musím něčemu učit.
Někdy mám chuť jí říct, aby se nadechla a na chvíli mě nechala žít podle sebe. Aby se nesnažila mě přetvářet do podoby, která jí vyhovuje. Jenže pak se na ni podívám a vidím sestru, která mě má opravdu ráda. A já nechci ublížit. Jenže zároveň nechci potlačovat sama sebe. A tak mezi námi vzniká zvláštní napětí, které se tváří jako láska, ale uvnitř bolí.
Milovat někoho a přitom potřebovat odstup
Nesčetněkrát jsem o tom přemýšlela. Miluji ji. Je součástí mého světa, byla u všech důležitých okamžiků mého života. Jenže ji unesu jen chvíli. Když jsme spolu delší dobu, začnu mít pocit, že mě tlačí do světa, ve kterém nechci žít. Světa, kde se nedělají kompromisy a kde pravidla mají přednost před radostí. Ona funguje v systému, který jí dává jistotu. Já ji hledám v klidu, v tichu a v tom, že si věci dělám po svém.
Největší problém je, že když jí to naznačím, bere to jako útok. Myslí si, že odmítám ji, ne její způsoby. Pak je uražená a já mám výčitky. Je to začarovaný kruh, který se snažím přetnout tím, že si mezi námi dávám zdravý odstup. Ne úplné ticho, ale prostor, kde se můžu nadechnout. Prostor, kde nejsem pod drobnohledem.
Chci sestru, ne vychovatelku
S každým dalším rokem se učím jednu věc. Že rodina není o dokonalosti. Je o respektu. A já potřebuju, aby pochopila, že mi nemusí řídit život, abych ji měla ráda. Potřebuju sestru, se kterou můžu sdílet smích, ne vychovatelku, která mě opravuje během každé věty. Někdy věřím, že se to jednou naučí. Že přijme, že žiju jinak než ona, ale pořád jsem její. Jindy tomu moc nevěřím a smířím se s tím, že ji budu mít zkrátka ráda v malých dávkách. V takových, které mě neunaví.
A možná je to v pořádku. Možná některé vztahy nejsou stavěné na každodenní přítomnost. Možná stačí vědět, že se máme, i když se nepotřebujeme vidět pořád. A já věřím, že i tak spolu zvládneme zůstat sestrami, které se mají rády. Jen každá svým způsobem.
