Článek
Ale tady to máme - příběh o tom, jak jsem zjistila, že ne všichni senioři žijí od výplaty k výplatě. Bylo to ve středu odpoledne. Vyrazila jsem na nákup do našeho místního supermarketu, který je známý svými skvělými středečními akcemi. Už když jsem přijížděla na parkoviště, všimla jsem si něčeho zvláštního. Parkoviště bylo plné aut, ale ne ledajakých. Jedno SUV vedle druhého, nablýskané Škody Kodiaq, Volkswageny Tiguan, dokonce i pár BMW X5.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem se spletla a přijela omylem k nějakému autosalonu. Ale ne, byl to opravdu náš supermarket. A když jsem se podívala pozorněji, viděla jsem, kdo z těch drahých aut vystupuje. Byli to senioři. Dámy s perfektně upravenými účesy, pánové v nažehlených kalhotách a košilích.
Vešla jsem do obchodu a nestačila se divit. Bylo tam plno jako o Vánocích, ale většinu zákazníků tvořili důchodci. A nešetřili. Jejich nákupní vozíky byly plné až po okraj, přetékaly zbožím ze slevových akcí.
Stála jsem tam a pozorovala, jak jedna starší paní doslova vymetla celý regál s akčním máslem. Další pán si nakládal tolik balení kávy, že by mu to vystačilo na rok. A všichni měli v rukou letáky, které studovali s takovou pečlivostí, jako by to byly důležité dokumenty.
Snažila jsem se dostat k regálu s mlékem, ale bylo to téměř nemožné. Skupina seniorek ho obklopovala jako hradba, každá si brala několik kartonů. Když jsem se konečně protlačila, zjistila jsem, že akční mléko je vyprodané.
„To je hrozné, tyhle ceny,“ stěžovala si jedna paní vedle mě. „Důchody máme malé, člověk musí šetřit, kde se dá.“ Přikývla jsem ze zdvořilosti, ale v duchu jsem si říkala - opravdu? S tím plným vozíkem a autem za milion na parkovišti?
Jak jsem procházela obchodem, začala jsem si všímat vzorců. Senioři byli všude, pohybovali se s jistotou někoho, kdo přesně ví, co dělá. Znali každý kout obchodu, věděli, kde najdou nejlepší slevy. A nebyli to jen místní - slyšela jsem, jak někteří mluví o tom, že objeli už tři supermarkety v okolí.
U pokladny jsem čekala dobrých dvacet minut. Přede mnou stála starší paní, která platila za nákup v hodnotě několika tisíc korun. Vytáhla peněženku plnou bankovek a začala odpočítávat. „To víte, musíme šetřit,“ řekla pokladní s úsměvem. „Důchody jsou malé.“
Cestou domů jsem o tom přemýšlela. Vždycky jsem slyšela o tom, jak se důchodci mají špatně, jak musí počítat každou korunu. Ale to, co jsem dnes viděla, tomu vůbec neodpovídalo. Ti lidé nevypadali, že by strádali. Naopak, vypadali, že si žijí docela dobře.
Začala jsem si vybavovat další situace. Moje sousedka, paní Nováková, která je v důchodu už deset let. Každý rok jezdí na dovolenou k moři, má nové auto a nedávno si nechala předělat kuchyň. A přitom pokaždé, když se potkáme, mluví o tom, jak je těžké vyjít s důchodem.
Nebo pan Svoboda z vedlejšího vchodu. Důchodce, který si před dvěma lety koupil chatu. „To víte, člověk musí nějak využít ten volný čas v důchodu,“ říkal. A přitom ve stejném rozhovoru mluvil o tom, jak jsou důchody nízké.
Uvědomila jsem si, že možná máme o finanční situaci důchodců zkreslené představy. Jistě, jsou senioři, kteří opravdu žijí na hranici chudoby. Ale zdá se, že je tu i velká skupina těch, kteří si žijí docela dobře. Možná i lépe než mnoho pracujících lidí.
Přemýšlela jsem o sobě a svých vrstevnících. Většina z nás pracuje na plný úvazek, platíme hypotéky, staráme se o děti. Nemáme čas objíždět obchody a honit se za slevami. A často si nemůžeme dovolit ani zlomek toho, co jsem viděla v nákupních vozících těch seniorů. Možná je čas přestat automaticky předpokládat, že všichni důchodci žijí v chudobě.
A možná je také čas zamyslet se nad tím, jak funguje náš systém slev a akcí. Je správné, že pracující člověk prakticky nemá šanci nakoupit zlevněné zboží, protože všechno vykoupí důchodci hned ráno? Neměli bychom najít způsob, jak zajistit, aby slevy byly dostupné pro všechny, ne jen pro ty, kdo mají čas celý den objíždět obchody?
