Článek
Paní Alena je totiž ztělesněním všeho, čeho se nevěsty bojí - neustále mi radí, jak vařit, uklízet i jak vychovávat děti. Naučila jsem se s tím žít, nastavila jsem si pomyslné hranice a vztah jsme jakž takž stabilizovaly. Co jsem ale netušila bylo, že její dcera Jana půjde přesně v jejích šlépějích.
S Janou jsme se nikdy zvlášť nemusely. Není to vyloženě antipatie, spíš jsme každá úplně jiný typ člověka. Ona je hlasitá, přímočará a sebevědomá, zatímco já jsem spíš klidnější a rezervovanější. Na rodinných setkáních jsme spolu vždy prohodily pár zdvořilostních frází a tím to haslo. Vídáme se naštěstí jen párkrát do roka - na Vánoce, narozeniny a občas na nějaké té rodinné oslavě.
Minulý víkend jsme se všichni sešli na oslavě šedesátin tchána. Martin vyrazil s bratrem a otcem na zahradu grilovat, zatímco my ženy jsme zůstaly v kuchyni a připravovaly saláty a zákusky. Tchyně jako obvykle dirigovala, co a jak se má krájet, míchat a servírovat. Já jsem si v jednu chvíli odskočila do obýváku pro svůj telefon. Nechala jsem ho na stolku vedle své malé kabelky, kterou nosím právě na takové příležitosti - vejde se do ní jen to nejnutnější: peníze, doklady a telefon.
Když jsem se vrátila, uviděla jsem něco, co mě doslova přimrazilo uprostřed pohybu. Jana stála u stolku a v ruce držela moji kabelku. Ne jen tak držela - měla ji otevřenou a zjevně si prohlížela její obsah. Zůstala jsem stát ve dveřích, neschopná uvěřit vlastním očím.
„Co to máš za pouzdro?“ zeptala se zcela nenuceně, když si všimla, že jsem se vrátila, a přitom dál držela mou kabelku.
„Ne, to je moje peněženka,“ odpověděla jsem překvapeně, přesvědčená, že teď zahanbeně kabelku odloží a aspoň zamumlá nějakou omluvu.
Ale to se nestalo. Jana místo toho pokračovala v prohlížení, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Otevřela dokonce zip na vnitřní kapse a nakukovala dovnitř. Cítila jsem, jak ve mně narůstá směsice nevěřícného úžasu a rozčilení.
„Je to moje peněženka,“ zopakovala jsem důrazněji a tentokrát jsem udělala několik kroků směrem k ní.
Teprve tehdy kabelku zavřela a položila zpět na stolek. Bez jediného slova omluvy. Jako by snad bylo naprosto v pořádku prohrabovat se cizími věcmi. Stála jsem tam jak opařená, úplně konsternovaná jejím chováním.
„Proč si prohlížíš moje věci?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, které se mezi námi rozhostilo.
Jana se na mě podívala s výrazem člověka, který vůbec nechápe, v čem je problém. „Já jsem jenom koukala, co to je. Myslela jsem, že je to nějaké pouzdro na telefon nebo tak něco.“
„Ale to ti nedává právo brát moji kabelku a prohledávat ji,“ namítla jsem, snažíc se zůstat klidná, přestože uvnitř mě to vřelo.
„Proboha, to snad ne,“ odsekla Jana a v jejím hlase zazněla uraženost. „Já jsem se jen podívala. Nemusíš hned dělat scény.“
A bylo to. Já dělám scény. Já přeháním. V tu chvíli jsem si uvědomila, že stojím před přesnou kopií své tchyně - stejný nedostatek respektu k osobnímu prostoru, stejná schopnost otočit situaci tak, aby nakonec byla v právu ona, i když evidentně překročila hranice.
Zbytek oslavy jsem strávila ve stavu tichého vzteku. Snažila jsem se usmívat, konverzovat a hrát roli spokojené snachy, ale uvnitř jsem se stále nemohla zbavit pocitu, že moje hranice byly narušeny. Když jsme večer jeli domů, vyprávěla jsem to Martinovi. Jeho reakce mě rozčílila ještě víc.
„To je celá Jana,“ zasmál se. „Ona je prostě zvědavá. Vždycky byla. Neměla to dělat, ale nemyslela to zle.“
To je přesně ono - „prostě taková je“. Stejná výmluva, kterou Martin používá na svou matku. Jako by něčí osobnostní rys byl dostatečným ospravedlněním pro nevhodné chování. Ale já to tak nevidím. To, že je někdo „zvědavý“, neznamená, že může ignorovat základní pravidla slušnosti a respektu.
Od té doby uplynul týden a já si stále přehrávám tu situaci v hlavě. Přemýšlím, jestli jsem neměla být důraznější, jasně stanovit hranice. Možná jsem měla lépe vysvětlit, proč mě to rozčílilo. Nebo možná jsem měla prostě mlčet a nechat to být, jako to dělám s tchyní už tolik let. Ale uvnitř vím, že pokud teď neřeknu ne, bude to příště zase o něco horší. A já už nechci být ta, co se vždycky podřídí ve jménu rodinného klidu.
