Článek
Trvalo mi roky pochopit, že to, co předával dál jako „normální“, nebylo vždycky správné. Jen to bylo jediné, co sám znal. Táta měl vždycky jasno. Všechno mělo svůj řád. Jak se mluví, jak se sedí, co se dělá, co se nedělá. Jak se chová žena, jak se chová chlap. Jak se pracuje, co se neříká nahlas, co se přejde mlčením. Odmalička jsem vyrůstala v tom, že svět má být nějak. A pokud ho vnímám jinak, není to proto, že bych viděla něco, co on nevidí – ale proto, že se mýlím. A on to myslel dobře. Nechtěl mi ubližovat. Jen opakoval to, co slyšel on. A věřil, že tím chrání mě.
Jenže ono to chránění mělo i druhou stranu. Například to, že se nemají řešit emoce. „Když je ti smutno, zabav se. Nikdo nemá rád ufňukaný lidi.“ Nebo že práce je základ. Všechno ostatní se podřídí. „Rodina je důležitá, ale chleba na stůl ti emoce nedají.“ Nebo že žena má být hlavně skromná, klidná, hezky oblečená a nenáročná. A že když muž mlčí, tak to prostě tak je. „On je chlap, no. Oni toho moc nenamluví. To tak bývá.“
A tak jsem se roky přizpůsobovala. Mlčela jsem, když jsem měla co říct. Dělala jsem, co se „má“. Řídila jsem se tím, co je „normální“. A až později mi došlo, že hodně z toho normální nebylo. Jen to bylo hluboce zakořeněné. A když je něco zakořeněné dost hluboko, začne to působit jako pravda. I když to není.
Začala jsem to vnímat silněji až ve vztazích. Když jsem se snažila chápat partnera, který nekomunikoval – protože „chlap je holt takovej“. Když jsem se omlouvala, i když jsem nebyla ta, kdo něco pokazil – protože „ženská to musí urovnat“. Když jsem se bála říct si o víc – protože „děkovat a držet hubu“ byla výchovná mantra, která se se mnou táhla celý život.
A pak jednoho dne to prasklo. Ne velkou hádkou, ne dramatem. Jen obyčejnou únavou. Tím vnitřním pocitem, že to nejsem já. Že žiju podle scénáře, který jsem nikdy nepsala. A že všechno, co dělám, se řídí větou: „Tak se to přece dělá.“Ale nikdo mi nikdy neřekl proč. A hlavně – jestli to opravdu někomu vyhovuje.
Začala jsem zpochybňovat. Sama v sobě. Tiché otázky typu „A co když to jde i jinak?“ A pomalu jsem si dovolovala malé revoluce. Nechat na stole nádobí. Neodpovědět hned. Říct nahlas, že mě něco mrzí. A svět se nezbořil. Nikdo neumřel. Nikdo mě neodmítl. Jen já jsem se v sobě cítila… o něco víc doma.
Nejtěžší bylo si připustit, že táta – ten, kdo mě vychoval, kdo pro mě chtěl to nejlepší – mohl nemít pravdu. Ale dnes už vím, že o pravdu ani nešlo. On jen neměl jiný model. Učil, co znal. Opakoval, co sám přežil. A to, co mi předal, nebylo zlé. Jen to bylo jednostranné. Nepočítalo s tím, že svět se mění. A že síla není ve ztichnutí a výdrži, ale v pochopení a odvaze žít podle svého.
Dnes s ním mluvím jinak. Ne s výčitkou. Ale s respektem. Už se nebojím říct, že něco cítím jinak. Nečekám, že mě uzná. Ale taky už nepotřebuju souhlas. A když se zase ozve jeho známá věta: „No jo, ale takhle se to dělá…“, usměju se a řeknu: „A já to dělám jinak. A jsem v tom v pohodě.“
A víte co? On už se moc nehádá. Možná v tom slyší sebe zamlada. Možná cítí, že ticho, které mě kdysi učil, se teď proměnilo v můj hlas. A že to, co považoval za správné, nemusí být špatně – jen to není jediné.
Nechci nikoho měnit. Ani svého tátu. Ale chci mít právo žít podle svého citu. A vědět, že „tak se to dělá“ není věta, která musí rozhodovat o mém životě. Může to být jen vzpomínka. Něco, co mi pomohlo začít hledat svoje vlastní „jak se to dá dělat jinak“. A že i když to chvíli trvalo, dnes už vím, že mít pravdu a mít pevně nastavený model nejsou totéž. Protože skutečná síla není v opakování. Ale v pochopení, že si můžete vybrat. I kdyby to bylo proti všemu, co vás učili.
