Článek
Táta má pětašedesát a celý život miloval auta. Není to typ člověka, který by sledoval trendy nebo se snažil být ekologický ze všech sil, spíš naopak. Ještě před rokem nadával na „ty šílené elektrikáře“, jak jim říkal, když míjel nějakou Teslu na dálnici. „Co budou dělat, až jim v zimě klekne baterka?“ ptal se rétoricky a pokračoval v monologu o tom, jak nic nenahradí pořádný motor. Proto mě jeho rozhodnutí zaskočilo víc, než kdyby mi oznámil, že se stává vegetariánem.
Celé to začalo, když mu soused Pavel ukázal své nové auto. Pavel pracuje v IT, má dobré příjmy a elektromobil mu dává smysl. Táta se nejdřív tvářil skepticky, ale pak si nechal vysvětlit, kolik Pavel ušetří za palivo, a začal počítat. A táta, ten umí počítat. Když zjistil, že by za rok mohl ušetřit desítky tisíc za benzin, jeho odpor k elektrické mobilitě rychle vyprchával. „Podívej se na ta čísla,“ říkal mi nadšeně, když mi ukazoval kalkulačku na internetu. „Za tři roky se mi to vrátí jen na palivu, nemluvě o servisu.“
První problém přišel hned, jak si auto přivezl domů. Žijí s mámou v paneláku a parkují na parkovišti před domem. Žádná garáž, žádná možnost si tam natáhnout kabel. Táta nejdřív optimisticky prohlašoval, že „něco vymyslíme“, ale po třech dnech začal panikařit. Elektromobil má sice velký dojezd, ale když ho nemůžete nabíjet doma, každá cesta se mění ve strategické plánování. Nejbližší rychlonabíječka je pár kilometrů od jejich domu, a tam se často tvoří fronty, zejména o víkendech.
Máma se ze začátku tvářila trpělivě, ale když táta začal každý večer studovat mapy s nabíjecími stanicemi místo sledování zpráv, začala být nervózní. „Franto, ty se z toho zblázníš,“ řekla mu poté, co strávil dvě hodiny hledáním optimální trasy do Brna s ohledem na nabíjecí stanice. „Dřív jsme prostě nasedli a jeli, kam jsme chtěli.“ A měla pravdu. Spontánnost, kterou si táta vždycky cenil, najednou ustoupila pečlivému plánování každé cesty delší než sto kilometrů.
Druhý problém se objevil během první zimy. Táta sice věděl, že v mrazu bude baterie méně výkonná, ale nepočítal s tím, jak moc. Auto, které v létě ujelo čtyři sta kilometrů na jedno nabití, v prosinci zvládlo sotva tři sta. A to ještě za podmínky, že neměl zapnuté topení na plno. „Buď zmrznu nebo nedojedu,“ žertoval táta, ale v hlase měl trochu obav. První delší cesta k tetě na Moravu se změnila v stresující zážitek, kdy musel během cesty dvakrát nabíjet a jednu nabíječku našel nefunkční.
Ale postupem času se táta naučil s elektromobilem žít. Našel si aplikaci, která mu ukazuje funkční nabíječky v reálném čase, začal plánovat cesty předem a dokonce si užívá to ticho a plynulost jízdy, kterou benzinové auto nikdy neposkytne. „Je to jiné,“ přiznává dnes. „Víc práce s tím plánováním, ale když se to naučíš, tak je to vlastně v pohodě.“ A opravdu ušetřil peníze, které mu soused Pavel sliboval. Celkové náklady na dopravu se mu snížily skoro na polovinu.
Dnes, po roce s elektromobilem, táta říká, že by už nechtěl zpátky k benzinu. Zvykl si na tichý chod auta a nakonec mu vyhovuje nutnost plánovat cesty dopředu. „Alespoň vím, kam jedu a proč,“ říká s úsměvem. Možná měl pravdu, když se rozhodl pro změnu. Někdy stačí překonat počáteční obtíže a objevíte něco, co vás mile překvapí.
