Článek
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem jasnou představu. Procházky v parku, povídání s kamarádkami u kávy, pozorování, jak moje holčička objevuje svět. A realita? Tak ta je bohužel úplně jiná. Jsem jako vězeň ve vlastním domě, protože se k nám nastěhoval tchán Miloš. Prý jen na chvíli po smrti tchyně. Ta „chvíle“ trvá už pár měsíců a já mám pocit, že se z toho zblázním.
Tchán je typ chlapa, co si myslí, že se kolem něj točí celý vesmír. Od rána do večera nic než požadavky. „Simonko, kde mám noviny? Simonko, uděláš mi kafe? Simonko, co bude k obědu?“ A to jsou ještě ty slušnější. Někdy mám pocit, že jsem se vrátila v čase. Jako bych byla nějaká služka z 50. let.
Nejhorší je, že Petr to nevidí. Nebo spíš nechce vidět. Pokaždé, když se pokusím něco říct, slyším to samé: „Vždyť je to jen starý člověk, který potřebuje pomoc.“ Ale já v tom vidím víc. Vidím chlapa, který si z nás udělal osobní sluhy. Pamatuju si den, kdy jsem poprvé vybuchla. Bylo to asi měsíc po porodu. Eliška brečela, já nevyspalá se ji snažila nakojit. A v tu chvíli vrazil tchán do obýváku a začal mi vyčítat, že jsem mu blbě vyžehlila košili. „To se nedá nosit, musíš to předělat,“ prohlásil a hodil mi tu košili k nohám. V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně všechno vře. Chtěla jsem řvát, chtěla jsem mu říct, ať si tu košili strčí někam. Místo toho jsem jen brečela a cítila se jako největší looser na světě.
Od té doby je to jen horší. Tchán se chová, jako by mu patřil celý dům. Kritizuje moje vaření, moje uklízení, dokonce i to, jak se starám o Elišku. „Za našich časů jsme děti takhle nerozmazlovali,“ říká pokaždé, když vezmu brečící dceru do náruče. Jeho kecy mě zraňují víc, než bych chtěla přiznat.
A co je nejhorší? Ničí to i můj vztah s Petrem. Dřív jsme byli super pár, teď se hádáme kvůli každé maličkosti. Petr nechápe, proč jsem pořád naštvaná. „Vždyť jsi doma, máš čas na všechno,“ říká mi. Ale on nevidí, že kromě péče o Elišku trávím většinu dne staráním se o jeho otce.
Minulý týden jsem rupla. Tchán si stěžoval, že jsem mu koupila špatné cigarety. Normálně bych se omluvila a šla mu koupit jiné. Ale tentokrát jsem to nevydržela. „Víte co? Jestli se vám to nelíbí, můžete si je jít koupit sám!“ křikla jsem na něj. Tchán na mě koukal s otevřenou pusou a já cítila mix úlevy a hrůzy z toho, co jsem právě udělala.
Večer, když se Petr vrátil z práce, jsem mu řekla, že takhle to dál nejde. Že musíme něco změnit. Petr mě vyslechl, ale viděla jsem v jeho očích, že mě nepochopil. „Vždyť je to můj táta, nemůžeme ho vyhodit na ulici,“ řekl mi. A v tu chvíli mi došlo, že jsem v tom sama.
Tak tady sedím, píšu tenhle článek a přemýšlím, co dál. Část mě chce sbalit kufry a odejít. Vzít Elišku a začít někde znovu. Ale vím, že to není řešení. Miluju Petra a vím, že on miluje mě. Jen nechápe, jak moc mě tahle situace ničí. V noci, když nemůžu spát, přemýšlím o všech ženách, které jsou na tom podobně. O těch, co se musí starat o tchány, tchyně nebo jiné příbuzné, zatímco se snaží být dobrými matkami a manželkami. Přemýšlím, kolik z nich se cítí stejně v koncích jako já.
Já vím, že péče o starší generaci je důležitá. Vím, že bychom měli ctít rodiče a pomáhat jim. Ale kde je ta hranice? Kdy se péče změní ve zneužívání? A co když ta péče ničí naše vlastní životy, naše manželství, naše mateřství? Nemám odpovědi na všechny tyhle otázky. Ale vím jedno - takhle to dál nejde. Něco se musí změnit. Ať už to znamená najmout někoho na péči, najít tchánovi vlastní bydlení nebo prostě nastavit jasná pravidla v našem domě. Protože jestli se nic nezmění, bojím se, že to zničí nejen mě, ale i moji rodinu.
Píšu tenhle článek jako volání o pomoc. Ne jen pro sebe, ale pro všechny ženy, co se ocitly v podobné situaci. Protože mateřství by mělo být krásné období plné lásky a radosti. Ne noční můra plná stresu a frustrace.
A vy, které jste na tom podobně, věřte, že v tom nejste sami. Že vaše pocity jsou v pohodě. Že máte právo říct „dost“ a chtít změnu. Protože jestli se neozveme my, kdo jiný to udělá? Možná si někdo řekne, že přeháním. Že bych měla být vděčná za střechu nad hlavou a za to, že můžu být s dcerou doma. Ale já vím, že tohle není normální. Že takhle by rodina fungovat neměla.
Proto se ozývám. Proto píšu tenhle článek. Ne proto, abych si stěžovala nebo hledala soucit. Ale proto, abych otevřela diskusi o tématu, o kterým se moc nemluví. O tom, jak těžký může být skloubit péči o dítě s péčí o starší generaci. O tom, jak důležité je nastavit hranice a respektovat potřeby všech členů rodiny.
A hlavně píšu tento článek jako připomínku sobě i všem ostatním ženám v podobné situaci: Nejsme jen matky, manželky nebo pečovatelky. Jsme především ženy, máme své vlastní potřeby, zásady, představy o manželství, o rodině a máme právo se rozhodnout, jak chceme žít. A zasloužíme si respekt. Takže ano, bojím se, že mě tahle situace zničí. Ale zároveň vím, že mám v sobě sílu to změnit. A také vím, že pokud se mi to nepovede tady a teď, vždycky můžu odejít a začít znovu.
Protože na konci dne je nejdůležitější moje dcera a moje vlastní duševní zdraví. A pokud nebudu v pohodě já, bude těžké být dobrou mámou pro Elišku. A to je něco, co si nemůžu dovolit ztratit.
Dívám se na Elišku, a slibuji si, že zítra udělám první krok ke změně. Ať už to bude upřímný rozhovor s Petrem, nebo hledání pomoci jinde. Protože vím, že si zasloužím víc. Že si všichni zasloužíme víc než jen přežívat den za dnem v situaci, která nás ničí.
A vám, co jste dočetli až sem, díky. Díky, že jste mi věnovali svůj čas. A doufám, že pokud jste na tom podobně, najdete v mém příběhu sílu něco změnit. Protože každá z nás si zaslouží prožít mateřství v klidu a radosti, ne ve stresu a frustraci.
Pamatujte, nejste v tom sami. A máte právo na štěstí a pohodu ve vlastním domě. Tak za to bojujte. Protože jestli ne my, kdo jiný?
Zdroje: Autorský text
