Článek
S manželem jsme spolu přes osm let a za tu dobu jsem už leccos ustála. Ale musím uznat, že moje tchyně má zvláštní dar – dostat mě do situací, nad kterými zůstává rozum stát. A to i přesto, že se snažím, aby spolupráce byla slušná, alespoň v rámci základní rodinné slušnosti. Jenže když vám žena, která vás nikdy nepřijala jako dost dobrou pro jejího syna, přinese na váš oběd vlastní jídlo v krabičce, máte co dělat, abyste zůstali v klidu.
Když jsme se s manželem vzali, myslela jsem si, že jsem připravená na to, že vztah s jeho mámou nebude jednoduchý, ale doufala jsem, že časem se to usadí. Nikdy jsme si vyloženě nesedly, ale snažila jsem se. Chodila jsem k ní na kafe, pozvala ji, když jsme měli menší oslavu, vždycky jsem se snažila chovat s úctou, i když jsem se nejednou musela kousnout do jazyka. Jenže některé ženy vás mají přečtené dřív, než vůbec promluvíte – a v jejich očích už jste navždy ta „co jejich chlapečkovi nesahá ani po kotníky“.
Věc s vařením mě trápila dlouho. Ano, nejsem typ, co by stál tři hodiny u plotny, ale nemyslím si, že vařím špatně. Nikdo si nikdy nestěžoval, děti jedí s chutí, manžel taky. Jasně, moje svíčková není jako od jeho maminky, ale to se dá čekat, ne? Jenže ona nikdy nešetřila poznámkami – „tohle dělám úplně jinak“, „tady by to chtělo víc pepře“, „to je nějaké nevýrazné“, „tvůj bramborový salát je takový… netradiční“. Slovo „dobré“ z jejích úst nevyšlo nikdy. Ale říkala jsem si – mlč, nekomentuj, jednou to přijde.
Když se blížily její narozeniny, navrhla jsem, že uděláme menší rodinný oběd u nás. Říkala jsem si, že by to mohlo být hezké gesto – pozvat ji, připravit slavnostní jídlo, být pohromadě. Domluvili jsme termín, nachystala jsem menu, se kterým jsem si fakt dala práci. Pekla jsem kuře na bylinkách, připravila jsem zeleninovou polévku, domácí štrúdl s ořechy a jablky. Byla jsem nervózní, ale zároveň pyšná, jak jsem to zvládla.
Přišli o pár minut později, ona, tchán a její neodmyslitelná kabelka. Jenže tentokrát měla navíc ještě něco v ruce. Tašku. A v té tašce – krabičku. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký dárek, nebo že třeba něco přinesla na ochutnání. Ale ne. To bylo jídlo. Její. Vlastnoručně připravené. „Dala jsem si tu práci, abych si něco udělala, víš, já mám zažívání, co nesnese všechno,“ prohlásila s ledovým klidem, když jsem právě servírovala talíře. A než jsem vůbec stačila cokoliv říct, seděla u stolu, otvírala svou krabičku a začala si na talíř nakládat.
Zamrzla jsem. Doslova. Bylo mi trapně, zrazeně a naštvaně zároveň. Měla jsem chuť odejít do ložnice a zabouchnout za sebou dveře. Můj manžel mlčel, jen se trochu ošíval. A tchán, ten radši koukal do stolu. Atmosféra se dala krájet. Cítila jsem se, jako bych byla přistižena při něčem špatném. Jako bych neuměla postavit na čaj, natož uspořádat rodinný oběd. A přitom jsem jen chtěla udělat radost.
Po jídle jsem se snažila zlehčit situaci, nabídla jsem kávu a dezert, ale chuť už byla pryč. Seděla jsem tam jako pozorovatel vlastního příběhu a ptala se sama sebe – co ještě musí člověk udělat, aby ho někdo začal respektovat? Neříkám, že jsem dokonalá. Neumím všechno jako z kuchařky, ale snažím se. A hlavně – dělám to s láskou. Ale láska zjevně nestačí, když narazíte na někoho, kdo vás prostě nechce přijmout.
Celé dny poté jsem si to přehrávala znovu a znovu. Říkala jsem si, že jsem ji možná měla rovnou poslat zpátky s krabičkou, že jsem měla říct, jak se cítím, že mi to ublížilo. Jenže já jsem ten typ, co dusí věci v sobě, aby byl klid. Ale už začínám cítit, že takhle to dál nepůjde. Že klid za každou cenu často znamená neklid uvnitř.
Začala jsem si víc všímat toho, co všechno dělám jen proto, abych vyhověla. A kolik z toho vlastně dělám, protože chci. A to není malý rozdíl. Uvědomila jsem si, že se chci cítit dobře doma. Chci mít rodinu, kde se můžu nadechnout, kde nemusím žít pod drobnohledem někoho, kdo mě neustále srovnává s vlastní představou dokonalé snachy. Chci žít s mužem, který se dokáže postavit i své matce, když je třeba. A hlavně – chci být sama sebou.
Od té doby jsem pár věcí změnila. Ne, že bych si dovolila říct tchyni všechno od plic, to zatím ne. Ale nastavila jsem si pár hranic. Začala jsem říkat „NE“. A co je nejdůležitější – přestala jsem se snažit zavděčit za každou cenu. Když přijde, dostane kafe. Nechce ho? Nevadí. Když komentuje polévku, jen se usměju. Nemám už potřebu nic dokazovat.
Protože jsem pochopila jednu důležitou věc – její krabička byla symbol. Symbol toho, že mě nepřijímá. Ale taky symbol toho, že to není můj problém. Je to její způsob, jak si udržet kontrolu. A já už o její kontrolu nestojím.
A tak dnes dál vařím podle sebe. Někdy je to vývar, někdy čočka. Někdy mi něco uteče, jindy se mi povede oběd, za který by se nemusela stydět ani foodblogerka. A víte co? Jím ho s těmi, kdo mě mají rádi takovou, jaká jsem. Bez krabiček. Bez výčitek. Bez přetvářky.
