Článek
Jenže má také jednu vlastnost, která mě přivádí k šílenství – je stoprocentně přesvědčená, že přesně ví, jak bychom měli naše děti vychovávat. A rozhodně se nestydí nám to dávat najevo při každé příležitosti. Tváří se, jako když ona jediná má „patent“ na správnou výchovu.
Všechno to začalo docela nevinně po narození našeho prvního syna Filípka. Byla jsem čerstvá maminka, nejistá ve své nové roli, a tak jsem zpočátku rady své tchyně vítala. Jenže pak jich začalo přibývat. Jako lavina, která se valí z kopce a nabírá na objemu a síle.
„Ten kluk potřebuje pevnou ruku! Za našich časů děti věděly, co je to respekt,“ prohlásila jednou, když tříletý Filípek odmítl dojíst oběd. „My jsme děti nenechávali odejít od stolu, dokud talíř nebyl prázdný. Dneska se divíš, že je vybíravý.“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že nutit dítě do jídla může vést k poruchám příjmu potravy a že chci, aby si syn vybudoval zdravý vztah k jídlu. Ale to bylo jako mluvit do zdi.
„Tyhle moderní nesmysly! Za nás žádné poruchy příjmu potravy neexistovaly,“ odfrkla si. „To jsou všechno výmysly psychologů, aby měli práci.“
Když se nám před dvěma lety narodila dcera Amálka, situace se ještě zhoršila. Tchyně měla najednou dvojnásobek příležitostí kritizovat naše rodičovství.
„Proč to dítě pořád nosíš? Zkazíš jí záda a sobě taky! My jsme děti odkládali a vyrostly z nich normální lidi,“komentovala, když jsem nosila plačící Amálku v šátku. „A vůbec, necháváš ji moc plakat. Takhle z ní vyroste hysterka. Dítě má vědět, že pláčem nic nedostane.“
Jednoho sobotního odpoledne přijela na návštěvu a zastihla nás v situaci, kdy se Filípek vztekal, protože nechtěl uklízet hračky. Místo abych na něj křičela, klekla jsem si k němu a snažila se mu vysvětlit, proč je důležité po sobě uklízet.
„Takhle s ním diskutuješ? Vždyť z něj vyroste asociál!“ vybuchla tchyně. „Za mých časů stačil jeden pohled a děti věděly, že mají poslechnout. Žádné vysvětlování, žádné domlouvání. Prostě se řeklo, a bylo to.“
Ten den jsem měla opravdu dost. „Víte co, Jarmilo? Svět se od vaší doby změnil,“ řekla jsem možná příliš ostře. „Dnes už víme, že děti potřebují rozumět světu kolem sebe, ne se ho jen bát.“
Nastalo ticho. Tchyně se narovnala, jako by spolkla pravítko. „Moje děti z té vaší moderní výchovy vyrostou jako rozmazlení spratci bez respektu k autoritám. Pamatuj na má slova!“ prohlásila dramaticky a odešla do kuchyně.
Manžel, který celou scénu sledoval s výrazem člověka chyceného mezi dva mlýnské kameny, se mi pak omluvil za svou matku. „Ona to myslí dobře, jen je z jiné doby,“ řekl.
A měl pravdu. To jsem pochopila o měsíc později, když jsem v tchynině albu našla staré fotky. Na jedné z nich stála jako mladá maminka s mým manželem, tehdy malým chlapcem. Vypadala tak nejistě, tak zranitelně. A najednou mi došlo, že i ona kdysi stála na mém místě – byla mladou mámou, která dělala, co uměla nejlíp, s informacemi, které měla k dispozici.
Ten večer jsme si dlouho povídaly. Poprvé jsem se jí zeptala, jaké to bylo, když vychovávala své děti. Vyprávěla mi o časech, kdy informace nebyly jen kliknutí myší daleko, kdy se spoléhala na rady své matky a tchyně, na knížky z knihovny a na svůj instinkt.
„Víš, my jsme se taky snažili být lepší rodiče než naši rodiče,“ přiznala nakonec. „Moje maminka věřila na fyzické tresty, ale my jsme se s tvým tchánem rozhodli, že to zkusíme jinak. Taky jsme byli svým způsobem moderní.“
Od té doby se náš vztah pomalu mění. Stále spolu nesouhlasíme v mnoha věcech ohledně výchovy, ale snažíme se najít společnou řeč. Tchyně se učí respektovat naše rozhodnutí a já se učím ocenit její zkušenosti.
Minulý týden jsem měla radost, když jsem viděla, jak si s Filípkem povídá o tom, proč je důležité zdravit sousedy. Místo aby mu to přikázala, vysvětlovala mu to příběhem z jeho dětství. A když její vysvětlování fungovalo, vyměnily jsme si krátký, ale významný pohled.
Možná že mezi generacemi není nepřekonatelná propast. Možná že dokážeme vzít to nejlepší z každé doby a vytvořit něco nového. Nakonec, všichni chceme pro naše děti totéž – aby z nich vyrostli šťastní a slušní lidé. Jen se občas neshodneme na cestě, jak toho dosáhnout.
