Článek
Byli jsme na dovolené v Rakousku, krásné horské městečko, slunce, vůně pražené kávy z kaváren a v dálce tiché cinkání zvonců krav. Jenže v ten den se všechno tohle pozadí najednou změnilo na kulisu paniky – tchyně zmizela. Neviděli jsme ji už víc než půl hodiny a každá minuta byla delší než ta předchozí.
Ráno to začalo docela nevinně. Šli jsme uličkou městečka mezi obchůdky se suvenýry a restauracemi, kochali se dřevěnými chalupami s muškáty v oknech a plánovali, kam zajdeme na oběd. Tchyně šla pár metrů za námi, občas se zastavila u výlohy nebo oslovila kolemjdoucího – měla tuhle vlastnost odjakživa, nikdy se nebála dát se s někým do řeči. Jenže tentokrát jsme se otočili a nikde ji neviděli. Nejdřív jsem si říkala, že se jen opozdila. Pak jsem si uvědomila, že jsme už docela daleko a ona nikde. Manžel začal běhat zpátky směrem, odkud jsme přišli, a mně se v hlavě začala spouštět ta nejhorší videa – upadla, něco se jí stalo, nebo ji odvedl nějaký cizinec.
Volali jsme jí na mobil, ale ten zůstal tichý. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Všude kolem spousta turistů, jazyková bariéra, a my dva, co marně pátráme. Po deseti minutách jsem začala sledovat každou kavárnu, každou zahrádku, jestli tam někde neuvidím její bílý svetr. A pak jsem ji zahlédla. Seděla u stolu v malé restauraci, smála se a gestikulovala, jako by byla doma. Jenže kolem ní neseděl nikdo, koho bychom znali – tři cizí lidé, rodina s malým chlapcem, která si evidentně užívala její společnost.
Vešla jsem dovnitř s pocitem, že se mi ulevilo a zároveň mám chuť se na ni zlobit. Ona se na nás podívala, jako by se nic nedělo, a vesele nám mávla. Prý potkala sympatickou rodinu z Německa, dali se do řeči o výhledech z místních lanovek a oni ji pozvali k sobě ke stolu. Když jsme jí vyčítali, že se aspoň nemohla ozvat, jen se pousmála a řekla, že nechtěla rušit „náš program“. Přitom jsem v její tváři zahlédla něco, co jsem dlouho neviděla – upřímnou radost z okamžiku, kdy je součástí něčeho nového, neplánovaného.
Cestou zpět jsem přemýšlela, jestli nejsme až moc svázaní představou, že všechno musí být pod kontrolou. Možná proto mě to tak rozhodilo – ne proto, že se ztratila, ale že na chvíli vystoupila z našeho společného rytmu a vydala se do vlastního. A možná právě v tom je její síla, že dokáže udělat krok mimo, i když nám se to zdá riskantní.
Dnes na ten den vzpomínám jinak. Už si nepamatuju, jak moc jsem se zlobila nebo jak mi bušilo srdce. Vybavuju si spíš, jak seděla u stolu, v očích jiskru a ruce nad talířem těstovin, a kolem ní smích lidí, které do té doby nikdy neviděla. A tak si říkám, že někdy je dobré se „ztratit“ – protože právě tehdy se může stát něco, co bychom jinak nikdy nezažili.
