Článek
Celá půda voněla jako zahrada po letním dešti. Vždycky jsem si myslela, že tak to dělají všichni – pověsí bylinky, nechají je uschnout a pak je nasypou do sklenic. Teprve po letech jsem zjistila, že babiččiny bylinky voněly jinak. Čerstvě, skoro jako utržené. Nebyl v nich ten zatuchlý nádech, který jsem později cítila z kupovaných sáčků. A když jsem se jí na to jednou zeptala, jen se usmála a mávla rukou, že na to má svůj „tajný způsob“.
Ona byla člověk, který si nepotrpěl na velká slova. Všechno dělala tak, jak se to naučila od své maminky – a ta od své. Když jsem u ní jednou zůstala na prázdniny, rozhodla se, že mě zasvětí. Byl červen, zahrada byla plná vůní a bzučení včel. Stály jsme u záhonu meduňky, listy byly ještě vlhké od ranní rosy. Naučila mě, že sbírat bylinky se má jen v určité chvíli – když jsou suché, ale ještě plné slunce. Ne po dešti, ne večer, ale právě dopoledne, kdy voní nejvíc.
Místo abychom je svázaly a pověsily na půdu, babička je rozložila na čisté lněné plátno, které přehodila přes velký dřevěný rám. Postavila ho do stínu pod rozkvetlý šeřík, kde byl lehký průvan. „Slunce je spálí,“ vysvětlila tiše. „Chceš, aby zůstaly živé.“ Bylo fascinující, jak pečlivě list po listu rovnal, aby se nepřekrývaly. Občas je jemně obrátila, skoro jako by hladila kočku. Ten dotek byl součástí celého kouzla.
Sušení trvalo jen pár dní. Každý den jsem tam chodila a přivoněla – a pokaždé to bylo jiné. První den ostrá, zelená vůně. Druhý den jemnější, jako by se v ní objevila sladkost. Když byly hotové, babička je hned uložila do malých, tmavých sklenic s utěsněným víčkem. „Nesmí čekat na světle,“ upozornila. „Světlo je zloděj vůně.“ A měla pravdu. Když jsem v zimě otevřela sklenici máty, zavřela jsem oči a byla zpátky na té zahradě, mezi šeříkem a hřejivým dopoledním sluncem.
Po její smrti jsem zkusila dělat bylinky podle různých návodů z internetu. Mrazit, sušit v troubě, v sušičce… vždycky to dopadlo stejně – ztratily tu svěží jiskru. Až když jsem si vzpomněla na ten rám pod šeříkem a na babiččin klidný způsob, vrátila se ta vůně. Možná to nebylo jen technikou. Možná v tom byl kus její trpělivosti, lásky k zemi a radosti z toho, že z obyčejné rostliny udělá malý zázrak.
Dnes mám na balkoně svůj vlastní rám z dřevěných lišt, potažený starým plátnem. A pokaždé, když obracím listy meduňky nebo tymiánu, cítím, že to není jen o uchování vůně. Je to způsob, jak zpomalit, dát si čas na dotek s něčím skutečným. Uvědomit si, že i ty nejmenší rituály mají sílu vracet nás domů – ať už ten domov voní po levanduli, mátě, nebo po babičce.
