Článek
Měl to být jeden z těch obyčejných rychlých nákupů, kdy člověk prostě jen potřebuje doplnit zásoby, nic velkého. Z práce rovnou do Alberta. Bylo tam víc lidí než obvykle, ale to mě nepřekvapilo. Je víkend, jsou akce, běžný cvrkot. Ale něco v atmosféře bylo jinak. Dusno. Jakoby vzduch visel v regálech a v lidech zároveň. Nejvíc to bylo cítit u chladicích boxů. A zvlášť u másla.
Zastavila jsem se, protože jsem potřebovala jedno balení. Ale přišla jsem pozdě. Police byly prázdné. Zbyla jen ta drahá másla, co nikdo nebere, pokud nemusí. A před regálem stáli lidé. Ne tiší, ne smutní, ale naštvaní. Někdo se nahlas ptal, kdy se doplní. Jiná paní si posteskla, že přišla dřív z práce právě kvůli té slevě. A pak přišla věta, která to celé odpálila: „To si snad někdo schoval dozadu pro sebe.“
Byla to věta, která roztočila spirálu. Další paní přisadila, že „v tomhle státě si už člověk nemůže koupit ani máslo v klidu“. Muž vedle se ušklíbl a procedil mezi zuby, že „si to lidi vyžrali hned ráno, určitě i pro sousedy“. A pak už to šlo rychle. Překřikování, výčitky, vztek. Hádka kvůli máslu. Ale ve skutečnosti to máslo nebylo ten problém. Byli jsme to my.
Stála jsem tam a připadala si, jako bych se dívala na něco, co je větší než prázdná regálová plocha. Měla jsem ten pocit frustrace, který v nás zůstává, i když vyjdeme z domu jen na chvíli. A když najednou nedostaneme to, s čím jsme počítali, máme pocit, že je to útok na naši důstojnost. Na naši hodnotu. Jako by máslo bylo měřítkem toho, jestli si to ještě můžeme dovolit. Jestli máme šanci být včas. Být mezi těmi, co „stihli“. A to bolí. Možná víc, než bychom si chtěli připustit.
Jedna starší paní se najednou otočila ke mně. Nepřátelsky, podezíravě, jako by čekala, že zpod kabátu vytáhnu poslední balení. Cítila jsem se zvláštně. Ne proto, že bych udělala něco špatně, ale proto, že jsme najednou přestali být lidmi v obchodě a začali být soupeři. A to je přesně to, co mě v tu chvíli zasáhlo nejvíc.
Z másla se stala hranice. Buď ho máš, nebo nemáš. Buď jsi rychlý a chytrý, nebo pomalý a mimo. A mezi tím žádný prostor pro pochopení. A přitom – co kdybychom si v tu chvíli místo podezření řekli: „Taky jste dneska přišla pro máslo? Škoda, že už není. Snad zítra.“ Jenže to bychom nesměli být tak vyčerpaní. Tak plní malých křivd, na které nikdo nevidí, ale které v nás pracují celý den. A pak vybublají. Třeba právě tady, v uličce s akčním máslem.
Cestou k pokladně jsem přemýšlela, jak je možné, že v roce 2025 se lidé pohádají kvůli něčemu, co stojí pár korun. Ale ono to není o máslu. Je to o tom, že jsme unavení ze všeho okolo. Z toho, jak se všechno zdražilo. Z toho, jak musíme hlídat letáky. Z toho, že někdy nestačí ani výplata, abychom mohli žít bez stresu. A taky z toho, že v sobě nemáme kam tu únavu pustit – a tak ji občas vylijeme na někoho úplně cizího. Kdo zrovna stojí u stejného regálu.
Koupila jsem si klidně to drahé a šla co nejrychleji pryč. Ale myšlenky zůstaly. Ne na máslo, ale na nás. Na to, jak snadno ztrácíme laskavost. Jak rychle se rozpadne slušnost, když se cítíme ošizeni. A jak málo stačí k tomu, abychom na chvíli zapomněli, že jsme v tom všichni stejně. Jen každý jinak unavený.
Možná to máslo někdo fakt vzal do zásoby. Možná ho někdo schoval. Možná ho ani tolik nepřišlo. Ale možná, kdybychom se včera jeden na druhého podívali trochu jinak – jako na někoho, kdo to taky nemá lehké – nezůstala by ve vzduchu taková pachuť.
Až půjdu znovu nakoupit, podívám do chlaďáku, jestli tam to máslo bude. Ale už ne proto, že bych to levné nutně potřebovala. Ale abych se znovu přesvědčila, že to, co potřebujeme nejvíc, není sleva. Ale klid v sobě. A kousek obyčejného lidského pochopení. Třeba i uprostřed regálu, kde zrovna nic nezbylo.
