Článek
Mému otci je dvaaosmdesát let. Celý život učil matematiku na střední škole a ke stáru se z něj stal, jak tomu teď říkám, energoturista. Pořád sledoval ceny energií, přepočítával kilowatty a neustále hledal možnosti, jak ušetřit na elektřině a plynu. Svým způsobem to chápu – s důchodem, který ani zdaleka neodpovídá dnešním cenám, je každá ušetřená stokoruna dobrá.
Začalo to nevinně. Táta si vždycky rád četl všechny letáky a porovnával ceny. Pak ale objevil kouzlo energetických společností a možnosti změnit dodavatele. „Víš, co je to fixace? A víš, že když podepíšeš smlouvu s novým dodavatelem, můžeš ušetřit i tisícovku měsíčně?“ říkával mi při každé návštěvě. Za rok vystřídal snad tři dodavatele energií, a pokaždé byl přesvědčený, že tentokrát udělal ten nejlepší obchod svého života.
Jednoho dne, bylo to v létě před třemi lety, jsem přijela na obvyklou nedělní návštěvu. Táta na mě čekal před domem, v ruce držel papíry a tvářil se jako dítě, které právě dostalo vysněný dárek. „Maruško, představ si, že jsem našel společnost, která nakupuje elektřinu přímo na burze! Žádné marže, žádné poplatky, prostě jenom čistá cena energie,“ volal na mě už z dálky.
Otevřela jsem dveře auta a už jsem cítila, že tohle nedopadne dobře. „A kde jsi na ně narazil?“ zeptala jsem se opatrně.
„Byl tady takový sympatický mladý muž, říkal, že mají speciální akci pro seniory. Podívej, tady je jeho vizitka a tady smlouva. Přijde sem za hodinu, abys ho taky poznala. Když podepíšeš, ušetříš klidně dva tisíce měsíčně!“
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo.
„Tati, tohle mi nepřijde úplně v pořádku,“ řekla jsem a pokusila se mu vysvětlit, proč bychom měli být opatrní. Ale on měl jasno – ušetří, a to je hlavní.
Ten „sympatický mladý muž“ se pochopitelně neukázal. Ani za hodinu, ani za den, ani za týden. Telefon nezvedal, na e-maily neodpovídal. A když jsem se pokusila dohledat firmu, zjistila jsem, že sídlí v jakémsi virtuálním kancelářském prostoru a má minimum zaměstnanců.
Začaly chodit faktury. Nejdřív vyšší, než jsme čekali. „To je jenom dočasné, než se ceny na burze ustálí,“ vysvětloval táta, pevně přesvědčený o tom, že udělal dobrý obchod. Pak přišly faktury s různými dodatečnými poplatky – administrativní poplatek, poplatek za individuální péči, poplatek za garanci ceny (jaké garanci, když nám tvrdili, že cena se mění podle burzy?).
Když jsem navrhla, že bychom měli smlouvu vypovědět, táta ukázal na papír a ťukal prstem na řádek, kde stálo, že předčasné ukončení smlouvy je spojeno s pokutou ve výši 10 000 korun. „To nemůžu zaplatit, to je polovina mého důchodu,“ řekl a poprvé jsem v jeho očích viděla, že začíná pochybovat.
Byl v pasti. Nemohl odejít kvůli pokutě, a nemohl zůstat, protože platby za energie už dramaticky přesahovaly jeho finanční možnosti. Začala jsem mu pomáhat s účty, ale situace se zhoršovala. To nejhorší mělo teprve přijít.
Když udeřila energetická krize, malé společnosti začaly krachovat jedna za druhou. Ta tátova také. Přímo na burze nakupovaly energie, ale neměly žádné rezervy na pokrytí náhlého růstu cen. Jednoho dne táta dostal dopis, že jeho dodavatel končí činnost a on spadá k dodavateli poslední instance.
Paradoxně to byla ta nejlepší zpráva, jakou jsme mohli dostat. S dodavatelem poslední instance skončila i nesmyslná smlouva a my jsme konečně mohli vybrat solidního dodavatele s průhledným ceníkem a normálními podmínkami.
Táta se poučil. Teď už ví, že není všechno zlato, co se třpytí, a že sliby levných energií většinou skrývají nějaký háček. „Víš, co jsem zjistil?“ říká mi teď. „Že nejlevnější energie je ta, kterou vůbec nespotřebuješ.“ A pečlivě zhasíná v každé místnosti, kam zrovna nechodí.
