Článek
Ale přiznám se, že já jsem k těmto svátkům dlouhou dobu přistupovala docela vlažně. Možná proto, že jsem vyrostla v paneláku na sídlišti, kde se velikonoční tradice jaksi rozpustily v anonymitě městského života. Všechno se změnilo, když jsem před deseti lety potkala svého manžela Milana, jehož rodina pochází z malé vesničky na Vysočině, kde se Velikonoce slaví s veškerou parádou a úctou k tradicím.
První Velikonoce, které jsem strávila s Milanovou rodinou, pro mě byly jako cestování strojem času. Jeho maminka Helena mě zasvětila do všech zvyklostí a rituálů, které se v jejich rodině předávaly z generace na generaci. A musím říct, že některé mě pořádně překvapily.
„Věruško, na Velký pátek se nesmí prát prádlo,“ oznámila mi Helena, když jsem ráno nevědomky zamířila s košem špinavého prádla k pračce. Zarazila jsem se. „A proč ne?“ zeptala jsem se zvědavě. „Protože by ses mohla vyprat v Ježíšově krvi,“ odpověděla s naprostou vážností. Tehdy mi to přišlo jako pověrčivost, ale časem jsem pochopila, že v těchto tradicích je ukrytá hluboká symbolika.
Velký pátek je vůbec plný zákazů a omezení, což má svůj důvod v tom, že je to den Ježíšova ukřižování. Nesmí se hýbat se zemí, tedy ani kopat na zahradě nebo přesazovat rostliny. V dřívějších dobách se lidé nesměli mýt v potoce, protože by mohli rušit Ježíše, který byl podle pověsti pohřben ve vodě. A dokonce jsem se dozvěděla, že by se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože by půjčená věc mohla být použita k čarování.
Milan si z těchto všech zákazů pamatoval hlavně ten, že se na Velký pátek nemá jíst maso. „Jako kluk jsem to nesnášel,“ přiznal se mi s úsměvem. „Babička vždycky uvařila bramboračku a pekla jidáše s medem. Já jsem přitom toužil po řízku.“ Jeho babička, dnes už téměř devadesátiletá paní Marie, dodnes drží půst nejen na Velký pátek, ale také na Štědrý den až do večeře.
Na Bílou sobotu jsem poprvé zažila pletení pomlázky. Milan a jeho tatínek seděli na dvorku a s neskutečnou zručností splétali vrbové proutky. Pro městskou holku jako jsem já to byl fascinující pohled. „Za mého mládí jsme chodili na pomlázku už ve tři ráno,“ vzpomínal Milanův otec. „To abychom stihli všechny dívky v okolí. Kdo přišel pozdě, dostal jen vykoledovaná vajíčka od těch méně hezkých,“ dodal s šibalským mrknutím, za což si vysloužil káravý pohled od své ženy.
Na Velikonoční pondělí pak přišla pravá zkouška. „Dneska si užiješ trochu bolesti,“ varoval mě Milan žertem. A měl pravdu. Ráno se dům naplnil návštěvníky – příbuznými a přáteli, kteří přišli s pomlázkami. Jako jediná nevdaná žena v domě (tehdy jsme ještě nebyli svoji) jsem byla hlavním terčem. „To je pro štěstí a zdraví, abys nám neuschla,“ smáli se, když jsem po každé ráně vyjekla překvapením.
Nakonec jsem musela uznat, že ačkoliv to bylo trochu nepříjemné, bylo v tom i něco krásného. Pocit sounáležitosti, spojení s tradicemi, které přetrvávají staletí. Kromě pomlázky jsem se naučila i další zvyky – barvení vajíček pomocí cibulových slupek, pečení mazance a velikonočního beránka, zdobení domu jarními květinami a vysévání obilí do misek.
Dnes, po letech, se staly Velikonoce jedním z mých nejoblíbenějších svátků. Každý rok se snažíme s Milanem a našimi dětmi dodržovat alespoň některé z těchto tradic. Je v tom něco uklidňujícího, vědět, že děláme totéž co generace před námi. Vlastně jsem pochopila, že ty zákazy a příkazy nejsou jen o pověrčivosti – jsou připomínkou toho, že některé dny jsou zvláštní, jiné než ostatní, a zaslouží si naši pozornost a úctu.
Když teď naše děti dospívají, snažím se jim předat lásku k těmto tradicím. Syn David už umí uplést pomlázku skoro stejně dobře jako jeho táta a dcera Lucka má talent na zdobení vajíček. „Mami, proč to vlastně všechno děláme?"zeptala se mě nedávno. A já jsem jí odpověděla upřímně: „Protože nás to spojuje s lidmi, kteří tu byli před námi, a s těmi, kteří přijdou po nás.“ A v tom je podle mě to největší kouzlo Velikonoc.
